Moje básně a sonety(popřípadě fotky), kopíruj jen s odkazem!!! Děkuju!...
Vím, že to tady moc nestíhám upravovat, tak se za to omlouvám. Zkusím to postupem času zpravit. Díky za pochopení.
your Jasmine

Listopad 2011

What happened?

29. listopadu 2011 v 20:17 | H.I.L. |  My diary
Pf...vůbec nevím, jak se to stalo. Ale postupně... Ráno mi bylo dost špatně, ale do školy jsem se nějak dobelhala. První hodiny jsem přežila, oběd jsem vůbec nesnědla, během dne jsem měla jen croissant, ale nějak jsem to zvládla. Alespoň jsem se ale celej den smála a dělala vtípky, teda až do poslední hodiny... Ke konci se na mě začalo něco sápat. Depka... Nevím proč, ale prostě jako by na mě najednou lezla. Plazila se po mě a snažila se mi dostat do hlavy. Cítila jsem to a bylo to fakt "nepříjemný"... Je blbý říct nepříjemný, protože to je jen dojem a zní to k tomu tak divně, ale bylo to tak. Jakoby se mě snažila sevřít do svých chapadel... A najednou jsem kolem sebe nikoho neviděla. Jakoby všichni zmizeli za pomyslnou čárou, jakoby to byli jen bytosti, které nevidí mě. Snažila jsem se bránit a docela to šlo. Začala jsem mluvit na Zisi a zapomněla jsem na to. Doma jsem čapla psa a se sestrou jsme ji šly vyvenčit. Pak jsem se snažila učit, ale nešlo to. Ležela jsem u toho asi 2 hodiny a nic jsem se nenaučila. Na to, na co jsem mohla, jsem se vykašlala, zbytek jsem se snažila učit. Pravda, slovíčka do zemáku jsem se docela naučila a dějepis taky, ale chemie... Ty pitomý prvky! Naučit se, že Germanium je Ge a má v sobě 32 protonů a celkově 74 nukleonů...prostě to nejde. Navíc jsem u toho i usla, protože mi bylo pořád ještě trošku špatně. Mezi tímhle vším ještě přišli rodiče, takže pak za mnou všichni chodili a ptali se mě, co mi je a jestli mi je špatně, což mě odrovnalo ještě víc. A k tomu to jejich "zazádový" mluvení. Asi si myslí, že to jejich "...ona je přešlá....jí je špatně...asi něco špatnýho snědla...asi je ve stresu..." přes dveře neslyším nebo co... Už chci být zase doma a mít svoje soukromí. Připadám si jak v nějaké reality show jak byl Big Brother či co ještě... Copak toho zase chci tak moc? Nebo si to nezasloužím? Kdyby mi to mohl někdo vysvětlit...už bych se asi měla jít pokusit doučit se ty prvky...tak snad "dobrou" noc...
your H.I.L.

Nemožné napsat smysluplný článek...

12. listopadu 2011 v 20:00 | H.I.L.
Myslela jsem, že bude lehké na tohle téma napsat článek. Ale po několika nepodařených pokusech už mi to tak nepřipadalo. Proč je to vlastně tak těžké? Popsat něco, co je nemožné. Možná proto, že to je "nemožné". Jak se říká, to, co je nemožné a co člověk mít nemůže, to ho láká ještě víc. Je to jako zakázané ovoce. Každý má v sobě to pokušení, kterého se jen tak nezbaví. A co teprve když je zamilovaný? To je teprve něco nemožného. Nechat to být, plynout pryč. Zapomenout a jít dál. Všeho se vzdát, všechno nechat za sebou. Jen sedět a sledovat toho druhého, jak je šťastný... To je to nejhorší. Nemožnost výběru. Prostě to tak musí být a my s tím nic nedokážeme udělat. I přes veškerou snahu. Jak se tomu má člověk postavit? Jak má získat tu možnost výběru? Vždyť to závisí jen na tom druhém. A toho nelze nijak "uplatit" nebo tak podobně... Existuje tak moc věcí, které jsou nemožné, že to ani nejde spočítat na prstech. Nemožnost zastavit čas, utéct pryč... Obzvlášť když se na vás všechno kupí a člověk už prostě nemůže... Asi tenhle článek nemá moc velkej smysl, ale snažila jsem se ze všech sil(nějak mi to teď nejde...). Tak to bude asi všechno...
your H.I.L.

Prarodiče za trest...?

10. listopadu 2011 v 21:12 | H.I.L. |  My diary
Prarodiče. Panebože! Tak strašně už mě štvou... Ale měla bych začít od začátku. Právě se nám přestavuje pokoj(už ani nevím, jestli jsem to sem psala, jelikož jsem sem dlouho nepsala...), takže bydlíme se ségrou u babičky. Už 2 týdny. A ježiši, už to nezvládám! Taková buzerace! Obzvlášť od dědy. Věty jako: "Bude ti zima, dostaneš zápal plic." "Ty jdeš s mokrou hlavou ven? Dostaneš zánět mozkových blan." jsou tady na každém pořádku. Když jdu večer se psem ven, vyhlíží mě z okna a přebíhá od něj ke dveřím a zase zpátky. Ale nejhorší je, když mi začně nosit nějaký věci. Např.:"Je ti zima. Seš ledová, donesu ti kabát." "Ne, mně je teplo, já ho nechci." A během 5 minut mi ho donese a i když odporuju, navlíkne ho na mě. Nejradši bych mu vlepila, vážně! Jo, je to můj děda, ale tohle přehání. Ale nedá si říct. Je odporně tvrdohlavej. Panebože snad já sama vím, jestli mi je teplo nebo ne! Grrrrrrrrrrr!!!!! Myslím, že víc toho psát nemusím, jinak bych asi rozmlátila monitor... Navíc teď dělám nasranou a nemluvím s ním, takže půjdu pryč. Pche! Takový...ÁÁÁÁÁ!!!!!! mějte se...
your H.I.L.