Moje básně a sonety(popřípadě fotky), kopíruj jen s odkazem!!! Děkuju!...
Vím, že to tady moc nestíhám upravovat, tak se za to omlouvám. Zkusím to postupem času zpravit. Díky za pochopení.
your Jasmine

Prosinec 2011

New year,new life?

31. prosince 2011 v 18:51 | H.I.L. |  My diary
No jo, slíbila jsem, že sem ještě přijdu. Popravdě se mi moc nechtělo, ale řekla, jsem si, že vám musím popřát šťastnej novej rok 2012! Takže krásnej novej rok ^^. Snad ho budu mít alespoň taky příjemnej, i když sedím doma s mamkou, která akorát kouká na telku. No, ale evidentně je tohleto můj poslední článek roku 2011, tak nebudu smutnit. Třeba novej rok přinese něco lepšího... Jo, abych nezapomněla, vymyslela jsem si takovej rituál. Sepsala jsem si všechny věci, co bych chtěla do novýho roku změnit. A pak si vezmu svíčku a možná nějakou osobní věc(ale to nevím, nemám nic vymyšlenýho a taky není moc času už, tak nevím, nějak se mi nechce přemýšlet...) a nad ní to spálím. Jo a budu mít dvě kopie-jednu spálím a druhou si nechám, abych věděla, co mám plnit. No a pak se pokusím to zalepit voskem z té svíčky. No a u toho spalování toho seznamu 3x řeknu: "Starý rok kráčí pryč a tomu novému předávám klíč." A to je tak všechno. Doufám, že se mi to povede udělat, protože vím, že mamka by mě to nenechala udělat, tak budu muset vytipovat nějakou vhodnou dobu. Ale to až za pochodu... To je asi pro dnes všechno, nepřežeňte to s pitím, ale zapijte ho aspoň i za mě :). Tak ať je dnes ten správnej krok do nového roku!
H.I.L.

Vánoce,vánoce přicházejí a opravdu pozitivně...

22. prosince 2011 v 17:16 | H.I.L. |  My diary
Ach jo... Ach jo ach jo ach jo. Jsou dva dny před prázdninama a já depkařím. Začalo to včera a dneska to vyústilo v naprostou katastrofu v mé hlavě. Asi začnu včerejškem. No, jelikož je teď týden před vánocema, tak se na škole hrajou různý vánoční turnaje ve volejbale, florbalu a tak. No a včera byl florbal a hráli naši kluci a kluci z druhé třídy společně. No a my se na ně šly s holkama podívat, jenže tam byli posuny v času a tak jsme tam pak čekali přes 40 minut, než začali hrát. No a samozřejmě, že jsem těch 40 minut seděla vedle něj. Stehno těsně na stehně. Jo, asi to zní krapek úchylně, ještě když k tomu dodám, že se mi pak skoro celej zbytek dne ta noha klepala. A řeknu vám, že se mi i podlamovaly kolena. A zase to všechno začalo a... Prostě to vyústilo na povrch. No a dneska... Všechno to začalo tím, že se mi ráno rozjel zip u bundy. Jo, asi vám přijde, že to je patetický, ale není. Cítila jsem, že to nebude ok. Však určitě znáte ten pocit... No a pak ve škole... Nejprve jsem ztratila sestřinu náušnici, kterou jsem jí dala k narozeninám. No a pak ten průběh naší besídky... To bylo něco. Každej seděl ve svým koutku, nuda se linula ze všech stran a prostě... byla jsem naštvaná, že jsme se s tím s holkama tak sraly, abychom všechno donesly a abychom si všichni společně něco zahráli a nakonec z toho bylo hovno. Vážně jsem byla naštvaná... A dárky... asi jsem se z nich neradovala tak, jak bych měla, jenže při takové náladě... Kdo by se radoval... Jediný, co bylo fajn, bylo asi 20 minut(možná ani ne) co jsme hráli kenta-6 holek(i se mnou) od nás a 2 kluci z vyššího ročníku. Jediná věc, u které jsem se docela bavila. No a k tomu ještě vzadu seděla taková ta partička těch pařmenů, mezi kterými byl i K... Jen krapek mimo, oni si udělali buchty s trávou(chápete jakou trávu myslím...) a tak to tak požírali a byli krapek sjetí, ale tak to mi bylo docela jedno... No a jak jsme hráli toho kenta, tak já jsem byla na jedné straně stolu, no prostě tak, že jsem byla otočená směrem na druhou stranu třídy, zrovna tam, kde seděl on. No a ona tam něco říkala Aňa a já jsem nemohla odolat a dívala jsem se na něj. No a on se pak díval na mě a tak jsme se na sebe dívali a postupně jsme se začali čím dál tím víc hihňat(já normálně, on tím svým sjetým způsobem) a pak jsem ale uhla pohledem. Pak jsem se na něj ještě několikrát podívala, ale hráli activity, takže tam měli svou zábavu. No, to je asi tak na shrnutí. Vážně kráčím do vánoc správnou nohou... Nevím, jestli je všechno špatný mnou, jestli mám prostě neštěstí nebo že si to tak všechno beru, ale sakra já za to nemůžu! Řekněte to někdo mé hlavě... Asi z toho zcvoknu...Zcvoknu, zcvoknu, zcvoknu! Můj ty bože... Už vážně nevím, co a jak. Říkala jsem, že to není za mnou. Že to je jen tím, že nad ním nepřemýšlím, protože ho nevídám. A tohle to zase celý narušilo... Prostě jsem.... v pytli. Mimochodem jsem si vymyslela zase novej citát, teda pokud to je citát, nějak se v tomhle nevyznám... Neplakej, protože každá slza je vodopádem, který zbytečně zaniká v úžlabech našeho těla... A tak to je... Napadlo mě to jednou v noci, když jsem poslouchala tuhle písničku:
Je úžasná. Celkově mě teď docela začali Coldplay brát. Mají dobrý písničky... No když už jsem byla u té besídky, tak tady máte fotky z toho, jak vypadalo moje překvapení pro holky, udělala jsem jim krabičky s oblíbeným zvířetem...
No a jeden z dárků se mi líbil vážně hodně, tak jsem s ním udělala mini pokus a tohle mi z toho vzniklo:
Vím, že to asi není nic úchvatnýho, ale dělala jsem to včera večer a napoprvé je to docela slušný. Aspoň jsem se nějak zabavila. No, asi to tímhle zakončím, protože nic veselýho nemám, takže se mějte, krásný Vánoce přeju a šťastnej rok vám popřeju ještě později, určo se sem ještě vrátím...
H.I.L. with fucking depression

Trnový Akát aneb alternativní pohádka

16. prosince 2011 v 23:15 | H.I.L. |  Prose
I když je docela pozdě, ještě sem hodím povídku, co jsem psala dnes ve škole do literární soutěže. Vybrala jsem si téma Možný svět-alternativní pohádka(a právě jsem přišla na to, že jsem to tam nenapsala... :/) a inspirovala jsem se knížkou Zabij, zachraň od Johna Moora. Takže jsem si napsala takovou mini parodii na Šípkovou Růženku. Akorát krapet naopak :D. Tak si to přečtěte, doufám, že se vám to bude líbit a že se aspoň zasmějete ;). Aloha!


*Švih* Právě jsem měla svoji hodinu boje. Proti mně byl takový malinký prďola, co se mě snažil přeprat. Neměl šanci. Stačilo mi pár slušných zásahů do jeho slabých míst a už se svíjel na zemi. "Nebuď tak krutá k našemu panoši." Pouze jsem se usmála na svého otce a shodila brnění na zem, což navodilo dunící efekt rozléhající se po celém království. "Promiň papa, spadlo to." Už chtěl něco namítnout, ale já se otočila a vyběhla ven ze sálu. "Nebuď tak krutá k našemu panoši. Bla bla bla." Parodovala jsem svého otce a tiše jsem se procházela po "nečekaně" zelené zahradě. Ptáci si zpívali svoje ranní písničky, ale já měla chuť je uškrtit. Jen tak z hecu. "Princezno? Princezno!" "Můj bože, zase ten panoš…," zašeptala jsem si pro sebe a snažila se usmát. "Ale copak? Bolest slabin už přešla?" Hodila jsem na něj nevinný pohled, ale ten jeho mě doslova zabíjel. "Ale přece bychom se nezlobili." Chytila jsem ho za tvářičky jako malé děti a pořádně s nimi zatahala. Věděla jsem, že mi nic nemůže udělat a tak jsem si to pořádně užívala. "Princezno, otec s vámi chce mluvit." "Ale copak, je naštvaný za to brnění?" "Ne, rád by si s vámi promluvil o něčem jiném." "Fajn, fajn, už vyrážím." Protočila jsem oči a vydala se zpátky k otci. Ještě jsem ale stihla sestřelit jednoho ptáka kamínkem.

"Ano, papa?" "Stále mi opakuješ, že bys ráda někam vyjela, zažila dobrodružství. Tedy, stále to chceš?" "Ano!" Byla jsem z té ideje nadšená. Zachránit vesnici od obrů, zabít zlého čaroděje… "Pojedeš zachránit prince." Moje nálada okamžitě klesla. "Cože?!" "Je zakletý. Když se narodil, jeho otec pozval pouze 6 statečných sudích, tak se ten poslední naštval a proklel ho, že se píchne o vidličku, což se mu také stalo, jelikož ho nedokázali ochránit a teď leží ve věži a jeho hrad je porostlý akátem." "Proč zrovna akátem?" "Princ se jmenuje Akát." V tu ránu jsem ležela smíchy na zemi. "Děláš si prču? Z toho se nepřestanu smát!" "Ale no tak, Lancelotko, trošku úcty, ne?" "Dobře, papa. A neříkej mi Lancelotko, víš, že to nesnáším. I když pořád lepší než Akát." Smích jsem držela na krajíčku, ale vydržela jsem tím, že jsem se štípala do rukou. "Můžeš vyjet, kdy chceš." "Hm… jdu se nachystat. A beru si svého panoše!" Letmo jsem sledovala jeho ustrašený pohled a musela jsem se usmát. Pohrajeme si se slabinkami…

"No tak, pohni kostrou!" "Snažím se, princezno, ale můj kůň je starší než ten váš." "Vlastně já se ani nedivím, když máš tak starýho poníka." "To není poník, slečno. Je to kůň!" Strašně ho to žralo. A mě to bavilo. Alespoň jsem si zpříjemnila cestu. "Mám hlad, cos vzal s sebou?" "Mám nějaký chleba a sýr." "A maso žádný?" "Ne, slečno, bohužel." "Ty se taky umíš teda postarat o svou princeznu… Slez z toho koně a přivaž ho i toho mého ke stromu." Seskočila jsem z koně. Pozorovala jsem panoše, jak se snaží dostat dolů, ale zadrhla se mu noha a přistál přímo nosem na zemi. "Je vidět, že máš velké zkušenosti s koňmi," podotkla jsem, zasmála se a vydala se do lesa.

První, na co jsem narazila, byl kanec. Jeho zuby vypadaly opravdu hrozivě, ale čeho bych se měla bát. "Hele, ty vypasený prase, můžu si tě dát k obědu?" Otočil se na mě a teprve teď jsem zpozorovala jeho opravdové naštvání. "O ou." Začal za mnou běžet. "To fakt není dobrý! Stůj prase, stůj!" Nezastavil. Tak tak jsem se mu vyhnula. Utíkala jsem zpátky a hledala koně. "Panoši, nasedni sakra na toho pitomýho poníka, máme problém!" "To ale není… Ježiši!" "Evidentně sis ho už všiml, tak sakra odvaž ty koně a jedeme!" Nakonec se mu to povedlo a začali jsme ujíždět. Kanec nás chvíli honil, ale pak ho to přešlo a zase si běžel zpátky. "To teda bylo o fous." "Co jste to, pane bože, hodlala udělat? Vždyť nás málem zabil!" "Ale ale, tak špatný to nebylo." "Máte takové štěstí, že vám nesmím odporovat." "No, pokud chceš, můžeme si dát další souboj." Vytasila jsem meč a namířila špičkou k jeho slabinám. Polkl. "Ne, to je dobré." "Ještě aby nebylo." Mrkla jsem na něj a pousmála se. V tom jsem před sebou spatřila království. Celé pokryté akátem. Dostala jsem další ránu záchvatu smíchu, ale po chvíli mě to přešlo. "No, jak tak vidím, nějak se přes ty akáty budeme muset dostat," řekl panoš a vyděšeně se na mě podíval. "Díky za podotknutí, sama bych si toho nevšimla." Seskočila jsem z koně a pomalu jej vedla k bráně. Naneštěstí nebyla spuštěná. "Tak teď opravdu nevím, kdo nám otevře. Možná ty, když si tak malý, by ses mohl protáhnout tamtou dírou." "Ano, princezno…" "Trochu života do toho umírání!" Jeho naštvaný pohled svědčil o všem, tak jsem ho pouze sledovala a radši už nic neříkala, jinak by se na mě asi opravdu už vrhl a já ho nechtěla připravit o jeho mužství.

Panoš měl co dělat, aby se vůbec vlezl dovnitř, protože jeho pupek byl opravdu velký. Nevím, jestli pil tolik piva nebo to měl prostě od přírody, ale bylo to docela srandovní. Naštěstí se protáhl a tak mohl spustit bránu. Pomalu jsme procházeli dovnitř a já si prohlížela okolí hradu. Každé okno a každý vchod byl porostlý akátem. "Sakra, jsou tu troje dveře. Ale říká se přece, že všechny cesty vedou do věže, ne?" "Ne, všechny cesty vedou do Říma." "Musíš mi kazit každou radost?!" Povzdechla jsem si. "Tak to uděláme takhle. Ententyky, dva špalíky, čert vyletěl z elektriky, bez klobouku bos, narazil si nos." Padlo to na levé dveře. "Myslím, že máme vybráno." Prosekala jsem se přes záplavu akátů a odnesla to pár škrábanci. "Nemohl bys mi třeba pomoct?" "Pardon, princezno, ale já mám pouze malou dýku." "Můj ty bože, ty sis ani nevzal meč? Co to mám za panoše?" Mávla jsem nad tím ale rukou a zkusila otevřít dveře. Zamčené. Dřevo ale bylo poměrně ztrouchnivělé. "Když nemáš meč, mohl bys aspoň tím svým pupkem prorazit ty dveře?" "Nevím jestli pupkem, ale ramenem rozhodně." "Jen do toho." Panoš to s mírným rozběhem napral přímo do dveří, které se ani nehnuly. "Ty máš teda sílu." Přišla jsem ke dveřím a kopla do nich vší silou. "Do háje, to jsi mi nemohl říct, že to tak bolí?! Sakra!" Mnula jsem si nohu a nadávala. "Tady máš meč a běž zkusit ty napravo. Nemám ráda prostřední dveře, vždycky bývají nejhorší." Poslušně si ho vzal a začal prosekávat akáty. "Hotovo, princezno." "Jsou otevřený?" "Ne, princezno." "Ach ne, to značí, že budeme muset do prostředních… To je určitě schválně." "Mám je prosekat?" "Ne, můžeš zkusit u nich stát a třeba se rozpustí," řekla jsem a nahodila úšklebek. Panoš jen zavrtěl hlavou a dal se do práce. "Tyto jsou otevřené." Nečekaně… Dobelhala jsem se za ním a vešla do hradu. "Pokud vás ta noha bolí, princezno, můžeme zde chvíli počkat." "To je dobrý, zažila jsem horší bolesti." Po chvíli se před nimi objevili schody-celé pokryté akátem. Taktéž před nimi byla obrovská stěna z akátů. "Čím dál lepší!" Prosekání tou stěnou nám trvalo aspoň hodinu, protože mělo tři části a každá byla zatraceně silná. "Hele, na chvíli si tu lehnu a ty se běž podívat po těch schodech nahoru." "Nebylo by lepší, abych počkal s vámi a pak bychom šli společně?" "Šmankote, ty jsi posera!" "Ale nejsem, já jen…" Koukla jsem na něj posměšným pohledem. "No jo, už jdu." V duchu jsem se zasmála a lehla si na studenou zem. Navíc brnění taky nebylo zrovna teplo udržující, takže mi byla docela zima. Ale já s tím byla smířená, tak jsem se pořádně natáhla a přemýšlela, jak asi princ Akát vypadá.

"…Princezno! Princezno!" "Ehm… Netřes se mnou jak s nějakým pobudou a neřvi na mě, když teprve vstávám!" "Omlouvám se. Jen jsem vám chtěl říct, že ty schody vedou do sálu, kde je dalších pět dveří. Před sálem byly ještě porostlé dveře, ale těch jsem se zbavil. Ty sálové dveře jsem také očistil." "Bezva, tak mi pomoc se zvednout a jdeme." Se vší námahou mě panoš zvedl a vydali jsme se nahoru. Opravdu tam bylo patero dveří, tak jsem všechny vyzkoušela, zda jdou otevřít. První šly a vedly dolů, u čehož jsem předpokládala, že princ ve sklepě asi nebude. Druhé ani třetí nešly, ve čtvrtých byl královský sál a poslední vedly nečekaně zase nahoru. Tam byly poslední dveře, sice porostlé akátem, ale poslední. "Hm, to nebylo tak těžký." Ale zakřikla jsem to. Ať jsem sekala, jak jsem sekala, akát stále dorůstal. "To si ze mě děláte srandu! Hej, panoši, sežeň nějakej oheň a vždycky je opálíme. To by mohlo pomoct." "Pokusím se." "No, tak pohni tím svým zadkem, ať už to máme za sebou!" Čekala jsem asi půl hodiny. Když dorazil, držel v ruce suchý klacek a dva křemeny. "Pomaleji to nešlo?" Raději to nekomentoval a tak jsem začala sekat akát. "Vždycky, když rozseknu jeden šlahoun, tak ho opálíš, jo? Ale hlavně nezapal mě." "Nebojte, princezno." Můj nápad fungoval a tak jsme se postupně dostali přes všechny šlahouny. Ty úplně první začaly pomalu dorůstat, tak jsem rychle vklouzla dovnitř.

"Můj ty bože, jak dlouho se nekoupal?!" Musela jsem si zacpat nos. "Bože, to je puch." Přiblížila jsem se k loži a odhrnula závěs. Zase mě to totálně položilo. Princ byl oblečený v růžových šatičkách a pod ním ležela vidlička a zkažené jídlo. "Řekl bych, princezno, že to bude puch spíše z toho zkaženého jídla." Podívala jsem se na něj. Zasněně koukal na prince v šatech. Můj ty bože! Ty rád…chlapy?" Ztuhl a pohlédl na mě. "No…já…" "Vyklop to." "No dobře." Jo, znovu mě to položilo. "No to je super… Hele, už to chci mít za sebou, tak ho políbím a uvidíme." Přiblížila jsem se k němu a zahleděla se na jeho růžovoučké šaty. Zhluboka jsem se nadechla a s odporem mu dala pusu. Nic se nedělo. "Co to je, sakra? Neměl se náhodou probudit?" "Třeba je…" "Ano?" "No…" "Tak to dořekni!" "Třeba je taky na…" "Ouu… Už tě chápu. Jak je libo, klidně to zkus. Ale dívat se nebudu." Raději jsem poodešla k oknu a sledovala okolí hradu. Najednou akát začal hořet a celý hrad zase ožil. "Hm, asi se ti to povedlo." Otočila jsem se a na posteli seděl překvapený princ a vedle něj panoš. "Vítejte mezi živými, princi." Měl vyděšený dětský výraz v tváři. "Kdo… kdo jste?" "Jsem princezna Lancelota a právě jsem vás zachránila. Proč máte na sobě ty šaty, sakra?" "No… Já…rád se převlékám do dívčích věcí." Tvářičky se mu zbarvily do ruda. "Ach tak. Tak to potom jo. Kdyby něco, to je můj panoš, který vás vysvobodil z toho spánku." Princ se zastyděl ještě víc. "Pě… pěkný." Teď se začervenal panoš. "Hele, máte tu své rodiče?" "Někde asi ano." "Fajn, tak se zvedněte a jdeme." "Jen… bych se rád převlékl." "Počkáme venku." Panoš stále seděl na posteli a sledoval prince. "Řekla jsem, že počkáme VENKU." Panoš rychle vyskočil a vyběhl ven. "Co kdybys tu zůstal? Mně to vadit nebude." "O…opravdu?" "Jasně, go on lásce!" Panoš se zastyděl. "Hele, není se za co stydět, ne? Ber to s klidem!" "Tak jo…"

Princ vyšel ven v roztomilé princovské robě. "Konečně vypadáte jako pravý muž!" Princ vypadal, že se z mých slov dá do breku. "Nesmíte ji brát vážně, ona ráda rýpe do všeho, k čemu se naskytne příležitost." "Jo, nesmíte si to tak brát," podotkla jsem a dala mu přátelskou perdu do zad. "Mimochodem, nechám vám tu svého panoše." "Já… jsem velice poctěn." "Ještě že tak!" Zbytek cesty jsme šli v tichosti.

Dorazili jsme do královského sálu akorát na čas. Král s královnou se už po princi ptali. "Dobrý den, králi a královno. Jsem princezna Lancelota a tohle je můj panoš. Za vaše vysvobození opravdu nic nechci. Nechám vám tady svého panoše, opravdu se mu líbí váš… vaše okolí hradu. Teď bych vás ráda poprosila o svolení jet zpět domů." "Takový proslov jsem opravdu nečekal. Budiž tedy, máte svolení odjet. Přejeme příjemnou cestu. Zůstáváme vám dlužni." "To je v pohodě. Mějte se tady krásně, skládejte si básně a hlavně nepodporujte zpět ptáků. Nashle." Rozloučila jsem se s panošem, princem a vyrazila jsem ke koním. Cesta domů byla poklidná, až na znovu shledání s kancem. Naštěstí je kůň rychlejší, takže jsem domů dorazila vcelku. Otec s matkou mě přivítali, popovídala jsem jim svůj příběh a zase jsem si mohla jít střílet po ptácích do zahrady. Všichni byli šťastní až do smrti. I když, abych to moc nepředbíhala. Stále se na scéně může objevit můj kamarád kanec.

Říkala,nesplnila...

11. prosince 2011 v 20:53 | H.I.L. |  My diary
Těch nadpisů už si fakt nevšímejte... No, říkala jsem si, že teda napíšu na téma týdne. Ale pak jsem začala psát a zjistila jsem, že to prostě nejde. Nemohla jsem přijít na vhodná slova. Věděla jsem, co napsat, ale ne jakým způsobem. Zůstala jsem trčet na mrtvým bodě a ne a ne se rozepsat. Tak jsem to prostě zabalila. Nějak to prostě nemůžu udělat. A...v poslední době se cítím prostě...prázdná. Nemůžu to popsat, jakej je to pocit, ale prostě, cítím se tak. Nemůžu říct, že bych nic necítila, právě naopak. Ale je to prázdnota. Samota. Nenapadá mě žádný lepší přirovnání, i když to není úplně ono. Já... nejradši bych začala řvát. Chtěla bych se prostě a jednoduše vyřvat. Roztrhat věci kolem sebe a pak vyčerpáním padnout na kolena. Protože se chci zase vrátit do normálu. I když to je asi můj normál... Protože jsem se vrátila domů. Jsem zpátky doma, zpátky se svými pocity a šílenostmi. Jsem to přece já ne? Nebo jsem zase jiná? Já už nevím. Nevím, co mám vlastně psát, protože se moje pocity míchají dohromady a už nevím, čemu mám věnovat pozornost jako prvnímu. Vlastně to, čemu bych teď měla věnovat pozornost, je fyzika. Protože jinak dopadnu zase tak, jako minule. Že mi řekne něco jako: "Co se s vámi děje?" a já budu zase v prdeli. Ale copak mám teď rozpoložení na učení? Vůbec... Zase se to na mě sype a já do toho všeho padám. Měla bych se učit. Měla bych se učit. To mi teď celou dobu bručí v hlavě jako nějaká ozvěna mého několikátého já. Nevím, které mám poslouchat a už mě z toho puká hlava. Máme zase tak moc testů... Ne, není to pravda, zas tolik jich není, ale mně to tak připadá, protože na žádnej jsem se neučila. A tak je toho moc. Chci jen prostě zase klid. Nedokážu žít v takovýmhle prostředí. Jo, jsem jiná. Potřebuju, abych měla udělaný všechny věci do daného termínu, abych nic nezapomněla, abych byla naučená, abych alespoň v něčem a pro někoho byla nejlepší. Protože nejsem. Nebo to aspoň necítím. Když jsem zjistila ty communy, byla jsem vážně nadšená. Ale pak, když jsem to říkala doma... čeho jsem se dočkala? Úsměvu a "to je fajn". Už to všichni berou jako samozřejmost. A já už to tak cítím taky. Dělám to pro sebe. Ale jen proto, abych se cítila aspoň trošku užitečná. Abych byla alespoň trošičku perfektní. Ale nejde to. Prostě to nejde. Tak to vždycky zabalím a užírám se s vlastním já. Jo, jsem podivínská osoba. Ale s tím už musím žít...
H.I.L.

Víkendová samota?

10. prosince 2011 v 17:32 | H.I.L. |  My diary
Nojo, prostě nemám nápady na názvy článků. Jsem teď sama doma(a pojídám Monte), tak to bylo první co mě napadlo. Předvčerejškem jsem psala, že napíšu článek na téma týdne. Nojo, psala. Zase se k tomu nedostanu, protože mám plno věcí, co chci napsat. A určitě zase na půlku zapomenu. Téma týdne je tentokrát zajímavý a dost pro mě důležitý, ale nevím, jestli se k němu dopracuju...
Tak tedy... Začneme třeba včerejškem... Dopoledne jsem se dozvěděla, že mám z communů 19,5 bodu z 20! Radostné! Vážně, byla jsem strašně šťastná. Alespoň z něčeho jsem mohla být šťastná. A se sestrou jsme našly boží parodie na některé filmy, například série Stmívání nebo seriál The Vampire Diaries. Však se podívejte sami: [here] Ta holka je prostě šílená...
Večer jsme se pak se sestrou dívaly na Vášeň a cit. Řeknu vám, že to je prostě boží nejsmutnější film. Na ten se taky musíte podívat.(odkaz->[here]) A prostě... když se člověk podívá na tu dobu, je to nádherný. První pusa je pro ně poklad, sex až po manželství. Všechno to pro ně znamenalo tak moc. Žádné sbližování přes Facebook a francouzáky na každým rohu, sex po prvním týdnu chození... V dnešní době už to nic neznamená... I když pravda, že měli těžkej život. Bez peněz byli nicky a museli se provdávat či ženit pouze pro peníze a ne z lásky. Nemohli nic dělat... Je to pro a proti. Jo, vím... Ale prostě... Musíte to uznat. To pouto, které mezi nimi bylo, bylo neskutečné a nádherné. Ale ten konec... musím říct, že jsem plakala. Nebudu vám ho říkat, pak by to nebylo překvapení, ale na tu dobu je to asi normální... Ale je vidět, že láska prostě neuhasíná. I přes tolik let... Je to krásný... Samozřejmě jsem u toho přemýšlela nad sebou. Asi...ne asi, určitě, bych chtěla nějakýho kluka. Chtěla bych cítit ten pocit, když je se mnou a jen vedle mě leží, když mě políbí a člověk pak prostě nemyslí na nic jiného. Zapomene starosti, bolest... Ale na druhou stranu je pak člověk... takový jakoby chycený. Nemá volnost. Ale... já prostě nevím. Je to další pro a proti a nechci si tím pořád zahlcovat hlavu. Jakoby takovejchle věcí tam už nebylo dost... Ach jo... Připadá mi, že už začínám věřit tomu, co se proslýchá. Že už k němu nic necítím... Ne, to nemůžu říct. Je to pitomost. Cítím to k němu pořád. Jen jsem to asi zasunula do pozadí... Už ho skoro nepotkávám, nepíšu si s ním, jsem od něj de facto odříznutá. Už dlouho jsem s ním ani nemluvila... Teď jsem si vzpomněla na jeden citát, co řekl ve Vášni a citu jeden muž, který si právě měl vzít tu hlavní hrdinku, aby s ním získala majetek, ale ona nechtěla, protože se nechtěla vdávat bez lásky. A on jí řekl: "Láska bývá jako květina. Potřebuje čas, aby vykvetla." Hned jsem si vzpomněla... a říkala si, jestli by to tak šlo. Ale kolik je "čas"? Měsíc, rok, 10 let? Nejde čekat do nekonečna... Bojím se, že bych se stejně nedočkala... Vlastně ne, nebojím se... já to spíš vím. Vím, že se nikdy nedočkám a už jsem to asi přijala. No jo, je to tak. Tak co no... Zatím žiju, tak je to dobrý. Radši už bych měla od toho tématu upustit nebo se ještě něco stane...
Další věc je naše přestavba pokoje... Řeknu vám, že prostě naše rodina nemá štěstí. My prostě... ÁÁÁÁÁ... Chci řvát. Nic nám nevychází, nic se nedaří. Jen samé výdaje a peníze lítají pryč. Už se utratilo kolem 20 tisíc a za nic. Prostě za nic. Stále nám něco nevychází, když se náhodou něco povede, posere se další věc. Pardon že už jsem i sprostá, ale prostě... Proč se nám to sakra pořád děje? Už i moji rodiče říkají, že máme prostě debilní smůlu, že nám nic nevychází. Už tomu prostě všichni věříme, když se z toho nic nedaří... Navíc se kvůli tomu rodiče v poslední době dost hádají a mě už je to strašně líto. Všechno to jenom kazí. A letošní vánoce? Myslím, že nedostaneme vůbec nic... Slyšela jsem rodiče, jak se baví o Netbooku, ale když si vezmu, kolik to stojí, nějak nechci, aby nám ho kupovali... Je to moc peněz a my teď nemáme na rozhazování... Ale se sestrou jim letos chceme koupit něco velkýho. Rozhodli jsme se každá dát 500,- ze svýho kapesnýho a koupit jim nějakej welness nebo víkend společně... I když za takovou cenu toho asi moc neseženem... Ale já jsem ochotná přidat ještě 500,- Našetřený mám a rodiče si to zaslouží. Za to všechno, co pro nás dělají... Achich... Ani se mi v pondělí zase nechce do školy. Jsou to jen samý starosti a pořád po nás něco chcou. Sakra já už nechci a nemůžu! Jsou poslední dva týdny před vánocema, nemůžou nám dát klid?! Aspoň od písemek? Ooo bože... Chci jen na chvíli vypnout. Zastavit svět, zastavit čas. Zastavit sebe, svoji hlavu, svoje srdce... Zase začínám psát depresivně, ou jé... Ale ode mě už se asi nic jiného neočekává, že? No jo, no jo. Snad jsem napsala všechno, co jsem chtěla. Trošku jsem se rozepsala, ale musela jsem to ze sebe dostat. Není dobrej nápad být sama doma. Hm... Tak se mějte.
forever alone H.I.L.

Communy...

7. prosince 2011 v 23:26 | H.I.L. |  My diary
Jak jsem slibovala, píšu článek. Bohužel je příliš pozdě a tak to jen shrnu, na téma týdne se vrhnu snad ještě někdy :D. Communy mě docela překvapily. Byly lehčí než jsem čekala, ale samo sebou nemůžu říct, jak jsem dopadla. I když si docela věřím. Jinak jsem furt nemocná, takže jsem šla do školy jen dneska a zítra a pozítří budu zase doma. Řeknu vám, že je to supr pocit, ale taky pěkně hnusnej. Jsem ráda, že mám čas na to, abych si hrála hry na počítači, četla knížky a tak podobně, ale zároveň si musím dopisovat sešity a prostě mi připadá, že to potom nebudu stíhat. Bojím se, že se toho zase nahrne strašně moc. Protože teď lajdám. A to opravdu hodně. Vím, že už jsou jen 2 týdny do Vánoc(plus zbytek tohoto), ale škola ještě pořád funguje... V pondělí asi jetě píšeme test z fyziky, což si musím ověřit, a tak se zase budu učit... Navíc bych se pomalu měla učit zsv a dějepis, protože z toho budeme psát test v blízké době a to vlastně nemluvě o zemáku a chemii... Achich ouvej. Zase mi ta škola kazí tu náladu chvilkového volna. Opravdu nesnáším školu. A už se těším na velký letní prázdniny. I když to zas budu muset číst povinnou četbu... Ach jo. Jakoby toho nebylo málo... Jednou bych vážně chtěla zažít ten pocit nemusení nic dělat, lajdání a přitom bez pocitu viny, tížení a tak podobně... No jo, zase to mé typické debilování... Jojo, zase já...Ale už dobrou...
H.I.L.

Víkend a další dny poté...

6. prosince 2011 v 21:48 | H.I.L. |  My diary
Jen na úvod, ten název článku mě fakt jinej nenapadl a je to dost výstižný, však si to přečtěte...
No, možná bych měla začít víkendem. Přesněji pátkem. Jedna kamarádka ze třídy měla oslavu narozenin. Říkala jsem si, že to bude fajn, ale když nastal ten den, vůbec se mi tam nechtělo. Ale nechtěla jsem zklamat a tak jsem samozřejmě vyrazila. První půl hodinu to bylo divný, ale pak jsme měli jít na taneční parket a po nějaké chvíli jsem se s kamarádkama rozšoupla a vyrazili jsme tancovat :D. Bylo to fakt supr, nakonec jsem neskončila pouze na parketě, ale taky nahoře nad parketem na takovým polo stolku ještě s několika holkama :D. A to jsem prosím nebyla napitá! Takže jsem si to dosyta užila, i když jsem bohužel musela kolem 23:20 vyrazit pryč. Bylo to super, zjistila jsem, že několik lidí není tak špatnejch, jak jsem si myslela, zamyslela jsem se nad tím, že je sucks, že nejde smazat minulost a nejde začít od znova s čistým štítem a uvědomila si, že možná je mi líp. Vlastně jsem teď moc nepřemýšlela však víte nad čím/kým. Ale to bylo spíš tím, že jsem u babičky neměla žádný soukromí... No, o víkendu mě pak bohužel začal chytat krk no a nakonec jsem skončila nemocná. Rýma na zabití, chytlej nosohltan, můj hlas zní opravdu krásně přes nos... Ale aspoň jsem se v neděli vrátila domů... Konečně! Sice tady není nic hotovýho, ale aspoň máme vymalovaný a jsem prostě doma... Navíc v včera a dneska jsem ještě ležela doma, abych to vyležela, ale zítra už musím jít do školy. A to z jediného důvodu-communy. Bože už je to zítra! Ani bych tady neměla sedět. Měla bych se učit. Ale už nemůžu. Je toho moc. Co jsem si zapamatovala, to jsem si zapamatovala a je to. Prosím držte mi pěstičky štěstí. Zítra napíšu, jak to dopadlo a možná napíšu článek na téma týdne, ale teď už musím jít abych volala s Janičkou :D aloha(a držte ty pěsti štestí!)
H.I.L.