Moje básně a sonety(popřípadě fotky), kopíruj jen s odkazem!!! Děkuju!...
Vím, že to tady moc nestíhám upravovat, tak se za to omlouvám. Zkusím to postupem času zpravit. Díky za pochopení.
your Jasmine

Únor 2012

Nevím, co se děje...

6. února 2012 v 20:09 | H.I.L. |  My diary
Nevím. Nevím, co se děje. Dneska odpoledne, když jsem byla se psem venku, cítila jsem se tak... báječně. Všechny starosti jako by se vypařily a já si užívala každého nádechu. Možná to bylo tím, že jsem byla po několika dnech, co jsem byla zavřená doma nemocná, venku. Vnímala jsem každý svůj nádech a se zavřenými víčky mi to připadalo všechno tak neskutečné a přitom naopak. Celý ten svět se najednou zdál milejší. Byla jsem si jistá sama sebou. Cítila jsem, že jsem příliš jiná, ale že je to jedno. Že jsem sama sebou. Neměla jsem obavy z toho, jak vypadám, jak mě vidí lidé, co kolem mě prochází, neměla jsem strach udělat před nimi věci, které bych si předtím netroufla. Připadala jsem si jako bych vkročila co jiného světa. Do lepšího. Čerstvý vánek mě ovíval a já nemohla být šťastnější. A taky jsem si vzpomněla na něj a... Říkala jsem si, že nechápu, proč jsem mu stále jen psala přes FB a vlastně si s ním nikdy nepromluvila... Nikdy mu to neřekla... Byla jsem si jistá, že bych byla schopna mu to říct. Pozvat ho do kina. Všechno se zdálo tak jasné a jednoduché. Bezstarostné... Ale teď... Nejraději bych umřela. Sedím v pokoji s horkým čajem vedle sebe a tečou mi slzy. Co se stalo? Sama nevím. Jsem tu sama a jsem obklopená časopisy WITCH z mého dětství. Přečetla jsem už skoro všechny díly. Nevím proč, prostě jsem si zase chtěla zavzpomínat na tu dětskou bezstarostnost... Mám tolik věcí na srdci a přitom žádná nejde vyslovit a žádnou nechápu. Jako bych je měla na jazyku, ale stále si nemohla vzpomenout. Jediné, co vím, je, že mi tečou slzy. Chci je zastavit, nechci být slabá. Nechci být ubožákem. Ale jak to mám udělat? Možná tak pro ostatní nejsem, ale někde uvnitř jsem je zklamala. Zklamala jsem sebe. Chci být jenom šťastná. A vím, že mi stále všichni opakují, že to jde. A já to vím, ale... Aaaaaaa!!! Nejde to říct. Chci to, ale nejde to. A nejde. Kdo to nepozná, nepochopí. Prostě to nejde jen hodit za hlavu. Nebo možná jde, já... Já už nevím!!!!!!!!!!!! Všichni se mě pořád na něco ptají a už nevím, co říkat. Co ti je? Stalo se něco? Proč jsi tak smutná? Jediné, co zmůžu, je ůsměv a "nic". Nemůžu jim to říct. Přece by to nepochopili. Já ani nechci, aby to věděli. Nechci do toho nikoho tahat. Ale bože, jak bych se chtěla vyznat ve svých pocitech... Proč zrovna teď na každé stránce časopisů vidím nápisy "Kluci šprtky nechtějí." Chci být silná, ale nejde to. Je to jako začarovanej koloběh. Mám chuť se stočit do klubíčka a brečet. Nechci nic dělat, nic. Chci od všeho pryč, od školy... Od přátel... nemůžu říct, že bych od nich chtěla pryč. Jen mám chuť od všeho utéct a začít znova... Bez jakékoliv tížící minulosti, bez jakékoliv bolesti. Už to prostě nechci snášet. Jediný, co na mě o prázdninách doléhá je nemoc a bolest. Vzpomínky. Nevím, co už mám dělat. Chci pomoct, ale nechci. Já už nevím!!!!!!! Chci řvát, protože mi nikdo nedokáže na nic odpovědět. A už ani nevím, jestli to po někom chci, já prostě.... Nevím, nevím, nevím. Nevím co chci nebo co chtít mám, nevím co cítím nebo co cítím mám, už nic nevím. Jsem největší šprt ze školy a přitom nic nevím!!!!!!! Už taková nechci být, já... Nechci, aby ve mě všichni vkládali takovou naději a věřili, že se to uskuteční, protože jsem to přece já! Já umím všechno a vždycky! Neumím. Nevím vůbec nic. Vím jenom nepodstatný věci a nic jinýho. Jsem jen jedna z několika miliard. Jsem jen obyčejná malá tečka na zeměkouli. Jsou miliony lidí, kteří mají větší problémy než já. A já asi ani nikomu nikdy nepomohla... Tak proč by někdo měl pomáhat mně? Není nic, za co bych si to zasloužila... Proč ode mě všichni tolik čekají? Nejsou to ani tak přátelé, ale spíš rodina a hlavně profesoři. Vkládají do mě naději, že jsem ta nejlepší. A ano, je to příjemný pocit, být v něčem nejlepší. Ale jen v ten moment, v ten moment, kdy mi profesorka předává vysvědčení a já se cítím vítězem. Ale pak stačí jediná myšlenka, že takových lidí, jako já, s takovými známkami, tu může být plno a já jsem jen jedna z nich, na kterou brzo všichni zapomenou, začnu to brát jinak. Stačí se rozhlédnout po třídě. Jeden nepatrný výsměšný pohled a jsem zdrcená. Jsem přespříliš citlivá na tyhle věci. Na veřejnosti to nedávám znát, ale doma pak dopadám takhle. Jsem bezcenný článek celé populace. Jsem nikdo. A takovou už navždy zůstanu. A pokud ne napovrch, tak uvnitř sebe. Vždycky se budu pociťovat jako někoho, kdo to nedokázal. Protože jsem... Nicka. Asi nic víc. Necítím nic víc. Nebo už nechci cítit. Nevím. Nic nevím...
H.I.L.