Moje básně a sonety(popřípadě fotky), kopíruj jen s odkazem!!! Děkuju!...
Vím, že to tady moc nestíhám upravovat, tak se za to omlouvám. Zkusím to postupem času zpravit. Díky za pochopení.
your Jasmine

Březen 2012

Krok vpřed?...

21. března 2012 v 21:29 | H.I.L. |  My diary
No, vymyslela jsem další krok vpřed, co musím udělat. Vymazat sms. Tohle asi bude nejtěžší část, ale věřím, že to postupně zvládnu. Musím... Když už jsme u toho kroku vpřed, začala jsem chodit běhat. Každý pondělí ještě společně se Zisinkou, mou supr dupr nej kamarádkou ze třídy :). A každej večer se snažím pořádně si zacvičit. Jsem pevně rozhodnutá se sebou něco dělat. Protože z pohledu do zrcadla se mi začíná dělat špatně. Ještě musím omezit svou stravu a nějak ju upravit, alespoň v něčem. Prostě jen chci, abych se cítila dobře... Jinak, jedna z dalších věcí, je A. Humpf... jo, já nevím. Je fajn, je skvělej, ale pfuuu... Já se pořád necítím na to, abych si s ním povídala. Já... nechci to prostě zkazit. Vím, jak jsem se cítila, když to stejný probíhalo na poprvé. Je to takový to sladký opojení nevědomostí. Člověk chce vědět, jak na tom je, to ano, ale když přijde na krutou pravdu, raději by zůstal na té nevědomosti. No jo... ale to máte jedno, nechci to nějak moc řešit, dokud mám dobrou náladu, je to fajn :). Dále, tou asi nejdůležitější věcí, je francouzka. Přijede mi už v sobotu. Jasně, že mám strach, kdo by kruci neměl, ale... je fajn, tak věřím, že to i fajn bude. Snad to všechno zvládnu, i když vám řeknu, že učitelé jsou pěkní č*****, protože nám na pondělí napařili dva testy, z chemie a fyziky, a to máme být celou neděli s těma francouzema. Fakt pecka... No nic, snad to nějak přežijem... A taky zítra dělám DELF... Je to sice jen nanečisto, ale i tak se to bude známkovat, a já si nezopakovala vůbec nic!!! Kdyby někdo nevěděl, což asi nikdo, tak je to zkouška z frániny na určitou úroveň, já dělám na B1, stejně jako moje celá třída a paralelka, a je to část ústní, poslechová, slohová a porozumění textu. Zítra děláme všechny kromě ústní a máme na to dvě hodiny... Mám strach no, kdo by neměl, ale tak, co se stane, to se stane... Ach jo, nějak na mě doléhá tíha školy... Snad to bude ok...
your H.I.L.

Is it real?

13. března 2012 v 17:17 | H.I.L. |  My diary
Řekněte mi, může být do někoho tak zažranej? Já nevím. Asi ano, když tak vypadám :P. Myslím, že jsem se zase vážně zabouchla. Nevím ale, jestli je to dobře nebo ne. Nechci, aby to dopadlo špatně, nechci to pokazit a možná proto ani nic nedělám. Nechci udělat stejné chyby, jaké jsem udělala předtím a tak... Já nevím, co popravdě dělat. Chci si s ním povídat, chci cokoliv, co bych mohla dělat s ním(nemyslete na úchylárničky, i když whatever ;P), ale prostě mám strach, zaprvé, že to nějak pokazím, a za druhé, že odmítne nebo tak... Já...vážně chci, aby to dopadlo dobře, ale asi se nad tím zamýšlím až moc. Potřebovala bych nestrannou radu od kluka... Chňu, jsem jako zoufalec... Dneska jsem ho potkala dvakrát, jednou jen tak z dálky, tak jsem mu zamávala(a málem se zabila o stůl... -_-) a podruhé, když šel proti mně ze schodů. A...on si pamatuje moje jméno! Nevím, jestli to je něco, co by pro mě mělo mít nějaký význam, ale ano, má to pro mě význam! Byla jsem tak neskutečně šťastná, až se mi chtělo brečet! A řeknu vám, potkala jsem dneska i K. A... já nevím, stále ho mám ráda, ale zdá se mi, že to díky A přebíjím. A to hodně. Najednou nepotřebuju vidět jeho, ale A... Humpf, doufám, že to nepos*ru, jak je mým zvykem... Asi toho víc nenapíšu, jsem mentálně na hranici šílenosti, štěstí a deprese a už ani nevím, co píšu, takže chňu chňu... A ještě vedle mě leží fyzika a také Mass Effect čeká :). Takže...zase příště!
H.I.L.

Lyžák nambr tů a další

7. března 2012 v 21:20 | H.I.L. |  My diary
Jak jsem slibovala, jdu přidat info o lyžáku. V minulým článku jsem to tak nějak shrnula, teď bych se mohla vrhnout alespoň trochu na to lyžování. Počasí jsme měli vážně parádní, jeden den bylo dokonce 18 stupňů, což bylo i k nevydržení. První den byl sníh fakt skvělej, akorát jsme lyžovali jen na malým kopečku, protože jsme trénovali začátky, jako třeba zatáčení nebo "bruslení". Další den už tak dobrej sníh nebyl, spíš přesně naopak. Lyžovalo se mi tak špatně, že mě tak strašně začaly bolet nohy, že jsem myslela, že ani do chatky nedojedu. Nakonec jsem to nějak zvládla. Ale nechtělo se mi jít další den, protože s těma nohama jsem skoro nemohla hýbat. Když jsem se ale dozvěděla, že jedeme s jedním z nej profesorů, ráno jsem si řekla, že pojedu. A opravdu jsem nelitovala. Jeli jsme docela dost nahoru a jezdili jsme po červených. Bylo to opravdu skvělý, na konci nás pak i natáčeli(což tak skvělý nebylo). Zjistila jsem, že lyžuju docela dobře, jen v záklonu(a to mi vždy připadalo, že jsem moc v předklonu... -_-). No, ke konci se mi ale začala motat hlava ze sluníčka, protože jsme byli v hospodě asi přes hodinu. Bylo to tam překrásný, ten výhled a tak. Ale tak tak jsem to vůbec sjela, na večeři jsem ani nešla, no a celej další den jsem byla na pokoji. Došla jsem si sice na snídani, ale jinak nic. Nakonec jsem pak večer už vstala, protože mi bylo líp a navíc to byla poslední noc před odjezdem, tak jsem ji ještě s dvěma holkama z pokoje strávila na klučičím. Měli jsme to všichni sice zakázaný, ale na to jsme kašlali. Vtipný bylo, když přišel ředitel, všichni posraní a on nám nakonec dokonce dvakrát zahrál na kytaru. Parádička. Trochu jsme se bavili a tak no... Další den se mohlo jít lyžovat, ale nešla jsem... Trochu jsem toho pak litovala, ale tak nevadí. Pak byl odjezd a...konec... Ach jo... Stýská se mi... Udělala bych toho víc... Nějak líp... Nějak... Já nevím, možná si jen říkám, že bych něco udělala, ale stejně neudělala. Vím, že je zbytečný říkat si, že bych udělala tohle tak a tamto jinak, ale nějak nad tím nemůžu přestat myslet. Je to pro mě důležité a nedokážu snést to, že mi ostatní nadávají, že jsem nic neudělala a tak... Já...jsem do háje prostě taková! Já se chci změnit! Chci, opravdu. Chci být jako normální holka, komunikativní a fajn... Jenže když mi pořád všichni všechno vyčítaj, jak to mám asi udělat? Dneska jsem si vymazala všechny fotky K z mobilu, MP4 a krom jedné z počítače-tu prostě nedokážu jen tak smazat. Ale zapracuju na tom... Vím, že to asi každýmu připadá vtipný, hloupý nebo prostě nepochopitelný, stačí přece znáčknout delete... Ale pro mě to neznamená jenom Delete... Pro mě to znamená něco vymazat ze svýho života... Pravda, ze srdce to asi jen tak nevymažu, ale i život má svou důležitou část, pokud já vím. Není lehké to jen všechno hodit za hlavu... A nikdo to tak nebere. Jak to má člověk někomu vysvětlit, když to ten člověk nechápe, nezažil to. Každý může říkat, že něco chápe, ale doopravdy to pochopí až když to zažije. Můžete se mi to snažit vymluvit, ale já vím, že mám pravdu. Člověk to musí prožít na vlastní kůži, aby pochopil, jaký to je. Nejde to jen lusknutím prstu. Nic nejde. Nejde se odmilovat, nejde se zamilovat, nejde se změnit. Všechno si vyžaduje svůj čas a nikdo nemůže odhadnout, jak moc velký. Já ho taky potřebuju. Ne, spíš potřebuju poradit. Jak to všechno zvládnout. Jak se naučit věci, který neumím. Jak pochopit komunikaci s klukama, jak se s nima dokázat bavit, aniž bych přemýšlela nad tím, co říkat... Nevím, co dodat, mám teď podivnou náladu... Dostala jsem Mass Effect 3 s pár věcičkama v kolektorské edici, což je komiks, art book, kartičku s Normandií(loď) a takovou značku N7 na tričko-má to takový to zipový, no však asi víte... Tak jsem za to moc ráda, i když to nemůžu hrát, jelikož v Evropě to jde offico až od 9.3. A navíc jsem ještě ani nehrála Mass Effect 2, tak se mi ta 3 nechce zas tak moc hrát, protože neznám některý postavy a nemůžu si importnout postavu... Ale i tak to půjde hrát... No, jinak asi nic zajímavýho, leda můžu dodat, že mám typickej stress ze školy a taky že naše škola je leda kurva, se vším tím, s čím na nás chodí, ale cuž... Vybrala jsem si to sama, že.. No jo, zase za vše můžu já... Bref...
H.I.L.

Lyžák aneb nové problémy

5. března 2012 v 21:31 | H.I.L. |  My diary
Ohayo!
Jsem tu, docela ve zdraví. Lyžák byl parádní. No, asi bych to měla vzít postupně jen s těmi zajímavými věcmi, i tak to bude asi na dlouho. Pro začátek jsem si rozsekla ret o pingpongovou pálkou(aneb já se umím rozšoupnout) a taky se mi povedlo dvakrát uklouznout na rozpuštěným sněhu na chodbě. Bydlela jsem s holkama ze třídy a bylo nás 8, což bylo docela kritický v ohledu na malou koupelnu. Jídlo docela šlo, ale kuchařka Maria byla velkým postrachem pro všechny, jelikož nesnášela, když někdo vyhazoval jídlo a pak křičela, tak se nikdo neopovažoval to jídlo vracet. Mno, byli jsme rozdělení na 3.skupiny podle úrovně lyžování, odtud potom vzniklo 6.skupin. Naše třída(3.AF) měla první a druhou skupinu stejně jako 1.A + něěkteří doplňovači a 3.skupina-ta nejhorší-byla spojená. Já samo sebou byla v té nejhorší jelikož jsem na lyžích stála jednou v životě a to nikdy na horách. Ale docela mi to šlo a potkala jsem kluka... Ach jo lidi, jsem zamotaná ve vztazích. On je vážně fajn, není to žádnej přefrajírkovanej šampon, ale je pěknej a milej a vtipnej a takovej jinej... No ale myslím, že jsem pro něj vzduch. Nebo já nevím. Nevím, jak mám odhadnout jestli se klukovi líbím nebo ne, jestli by o mě vůbec stál nebo... Ach jo. Nesnáším tyhle vztahy. Zase jsem se do toho zamotala. A jsem dneska unavená takže to asi ani pořádně nepopíšu. Celkově mi stejně připadá, že jsem neviditelná. Pro všechny. Předposlední den se mi celej den motala hlava a tak jsem zůstala na chatce. Nejprve za mnou přišel profesor a neviděl mě, podruhé, večer, jsem šla kolem něj pár centimetrů a on mě neviděl. Pak jsem seděla na lavičce protože jsem byla naštvaná na kamarádku kvůli jejímu klukovi(ale řekla mi ať se do toho neseru, že je to její život a že je mladá a chce si užívat, což mi ale přijde nefér k jejímu klukovi, protože si to nezaslouží, ale přece se do toho nemám motat že...) a zase mě nikdo neviděl. Tolik lidí kolem mě prošlo, tolik jich mě hledalo a nikdo mě neviděl... Jsem vzduchem... A evidentně pro většinu obyvatelstva... Ach jo... A určitě jsem toho chtěla napsat víc... Já nevím, možná se jen snažím zapomenout na K Adamem... Tak se jmenuje(pro příště jen A). Ale já nevím, jsem prostě posranej nekomunikativní člověk se sklony k depresi. Kdo by někoho takoýho chtěl? Ach jo, zase kvůli klukovi upadám do deprese... Chci jen, aby mě měl někdo rád... Ale když s klukama neumím mluvit, stále přemýšlím nad tím, co řeknu, co udělám, jak se zatvářím...Jak to potom můžu zvládnout? Stále zvažuju jestli bych ho měla někam pozvat nebo... nevím co dělat. Vážně je fajn a nechci to jen tak zahrabat někam pod povrch a zase na to zapomenout jako na nepovedený pobláznění... Už nechci abych se stále do někoho zakoukávala a pak musela odkoukávat... Chci konečně někoho kdo mě bude mít rád takovou, jaká jsem... Chci toho tak moc? Ach jo, je těžký se teď soustředit a psát když vedle mě jede The Big Bang Theory a sestra se u toho směje... Asi se půjdu dívat s ní, pak se podívám na jeden díl New Girl pokud to pojede a pak budu usínat se sny o A a depresí ze školy... Chjo... Musím myslet pozitivně, co...? Tak mě to naučte... Tak snad zítra, maximálně pozítří...
H.I.L.