Moje básně a sonety(popřípadě fotky), kopíruj jen s odkazem!!! Děkuju!...
Vím, že to tady moc nestíhám upravovat, tak se za to omlouvám. Zkusím to postupem času zpravit. Díky za pochopení.
your Jasmine

Květen 2012

Another day...

23. května 2012 v 18:27 | H.I.L. |  My diary
Tak jsem tu konečně opět po nějaké té době. Dnes mám zase pro jednou chvíli volna. Sice jsem si pročetla češtinu a dopsala matiku i s úkolem, ale to mi nezabralo tolik času. I když pravda, u je "zase" čtvrt na 7... Čas neúprosně letí a já nemám vůbec na nic čas... Ale dnes to zkusím vynahradit. Mimochodem, omlouvám se svým oblíbencům, že nechodím na blogy, ale nestíhá... No, myslím, že svou složku "favorite songs" přejmenuju pouze na "my favorites" a nebudu tam dávat pouze písničky, ale i filmy, seriály a celkově nějaký moje oblíbený ptákoviny. Což bych dneska chtěla pár věcma doplnit. Nicméně, to bude až druhá část. I když, asi už sem nemám moc co dodat. Možná, pokud si někdo vzpomíná, jsem musela kvůli jednomu klukovi, co mi našel blog, změnit adresu. Tak ten se mi včera omluvil. Bylo to docela zvláštní, navíc to bylo poprvé, co se mi někdo za to, jak se ke mně choval, omluvil. Byl to docela fajn pocit. Vědět, že aspoň někomu to je líto. Tedy, doufajíc, že to myslel vážně. Jinak škola... není co dodat. Těžký, těžký, těžký. Mám toho šíleně moc, až někdy už nechci. Už je toho tak moc, že bych toho radši všeho nechala a padla ubrečená do postele. Ale vím že nemůžu. Nemůžu se jen tak vzdát. Musím bojovat do poslední chvíle. Heh. Moc krásný přirovnání ke škole... Novinky z mýho světa? Stále ten samej K, stále ten samej potlačenej pocit, stále ta samá jizva pod klíční kostí. Jo vlastně, jeden dodatek: Tento rok je vážně kur*vskej... Nejdřív já, pak si táta provrtal prst vrtačkou(teda strejda mu ho provrtal), pak jedna má kamarádka skončila v nemocnici kvůli zhroucení a teď mám babičku v nemocnici kvůli urgentní neprůchodnosti střev a musí nutně na operaci, a jelikož už jí jednou kvůli něčemu zkracovali tlustý střevo o 30cm, je pravděpodobný, že po zbytek života zůstane s vývodem z žaludku... Kurva, kurva, kurva... Řekněte mi, tohle už není prachsprostá náhoda. Tohle je osud. Tohle je můj debilní osud. Protože se bortí všechno kolem. Ne, prostě to není náhoda. Přece by se toho nestalo tolik za sebou, kdyby to byla "jenom" náhoda. Nestalo... Tohle je prostě někde napsaný v osudu, protože si mě asi rád zkouší v tom, kolik toho vydržím. Budiž. Budu bojovat za sebe i za ostatní, dokud mi z toho nejebne. Protože já už se nedám. Nesmím. Ostatní mě přece potřebují...

Tak jsem tu zase...

15. května 2012 v 22:03 | H.I.L. |  My diary
Já vím, píšu zase po delší době. Ale není čas. Je úterý, což znamená druhý den ve škole. A ne, nemám vůbec čas. Nemám ani čas tu být a něco psát, tudíž to bude krátký. Včera, tedy v pondělí, jsem poprvé po měsíci a půl vkročila do školy. A byla to rána. Ne že by po mně učitelé všechno nechtěli... A ano, trocha inorie v tom je. Ne všichni, ale většina chce, abych co nejdříve dopsala testy a začala se zkoušet a dodělávat praktika dva měsíce starý... A mám toho až nad hlavu. A opavdu jsem v pondělí brečela. Bylo toho prostě moc. Ve čtvrtek píšu těžkej test z biologie a je toho hrozně moc a už se mi to všechno motá dohromady, k tomu musím číst knížku ve fránině a dodělat ty protokoly a brzo budu mít communy jak z matiky tak z frániny... A všichni mi povídaj, že to zvládnu, že to bude v pohodě, že to nemám vzdávat aniž bych to zkusila. Ale kdyby alespoň jeden z nich zkusil být v jejich kůži, když za mnou učitelé chodí a ptají se mě, jak mi je... Ne že by mi to vadilo... jen... je to zvláštní. Prostě toho mám moc a jenom co přijdu ze školy se učím. Doslova. Dneska se učím od půl 4 až do 19:45,pak jsem se do 20:15 sprchovala a zase na učení a teď jsem na chvíli tady. A zase prchám, protože se musím učit a přečíst alespoň kapitolu. Ráda bych i napsala na téma týdne, ale nestíhám. Jsem navíc unavená, utahaná a všechno mě bolí... A po tom prvním týdnu asi doopravdy zdechnu...

Druhá šance žít je zázrakem

5. května 2012 v 23:27 | H.I.L. |  My diary
Tak jsem tu. Pozdě v obou směrech. Je 11 večer a je sobota 5.5. Pozdě... Ale což. Internet v nemocnici stál za nic, tak se tam nedal psát článek, aniž by se to vypínalo a tak. Tak jsem tu až teď. Je dost věcí, co se děje... Asi už víte, že jsem v nemocnici. Tedy vlastně, byla jsem. Teď už jsem doma. Od úterý. Je to jako zázrak. Jako znovuzrození... Měla jsem štěstí... Ani nevím, co jsem před měsícem psala, tak se možná budu opakovat. Měla jsem fibrilaci. Asi většina ví, co to je, ale jen tak, je to když se srdce začne chvět a přestane proudit vzduch... No, navíc jsem měla krev na plicích v dost masivním počtu, což bylo hodně špatný. Měla jsem prostě štěstí v neštěstí. A teď si sedím doma a běduju. Po všech vyšetřeních v nemocnici jsem konečně doma. Doma s přístrojem v sobě. Defibrilátor. Řeknu vám, že po tom, co jsem si přečetla příručku od doktora, jsem nechápala, jak lidi můžou z toho přístroje mít depresi. Vždyť jim to chrání život. Ale teď to chápu. A moc. Ten strach. Ta obava, že mi to může dát kopanec i když by nemělo, to, že už nikdy si nebudu moct skočit pandemovej skok, to, že nebudu moct vrcholově sportovat nebo i dělat ty připitomělý výmyky... Život ze strachu a omezení, když člověk nic neví. Nedokážete si představit, jaký to je. Když do vás něco vimplantují jen aby měli jistotu, protože moje srdce je zdravý. Takže mám strach a omezení jen pro jistotu. Já vím, může se to stát znova, ale ta šance... Ta šance je malá. A to, že kvůli tomu mám strach chodit do obchodů, aby mi to nedalo šlahu,... To je hnusný. A když k tomu ani člověk neví, co to má v jaké situaci dělat, když mu nikdo nic nevysvětlí a jen tak ho pošle domů... To je strašný. Ještě když k tomu člověk ví, že mohl...zemřít. Já vím, že bych nad tím neměla uvažovat, ale... Já dostala druhou šanci. Nevím proč, nevím jak, ale já ji dostala. Žiju. Já...žiju... Zní to tak banálně a přitom tolik lidí si ani svého života neváží a já...jsem byla stejná. Byla jsem. Ale nejsem taková. Už ne. Ale to je delší dobu. Není to od teď. Protože teď...necítím se jako bych byla v nějaké krizové situaci. Protože jsem se probrala, až jsem byla relativně ok. Ale když vidím ty tváře rodiny, kamarádů,... Jak si to někteří vyčítají... Musím brečet. Vždyť i oni ale museli probrečet hodně... A k tomu navíc se dozvědět, že fibrilaci přežije pouze 5% lidí... Ta představa, že já přežila a dalších 19 lidí zemřelo... Jen to pomyšlení nutí k zamyšlení, proč zrovna já. Proč já a né někdo jiný. Je to těžký... Těžkej úděl, kterej ze sebe nemůžu jen tak setřepat... A další věcí k tomu je škola. Měsíc a půl mimo je stále měsíc a půl mimo. Dobře, byly svátky a tak, ale i přesto je toho moc plus závěrečný zkoušky. Mám strach. Nechci opakovat ročník. Nechci se propadnout o rok níž. To by byl můj konec. I když mi třídní říká, ať se školou nestresuju... Já to neumím. Nedokážu být tou, která někoho zklame. Okolí i sebe... Protože vždy budu cítit, že jsem to mohla udělat líp... Ale u toho mě alespoň drží kamarádi... Ve čtvrtek odjížděli do Francie...kam jsem měla taky, dokud se mi nestala má nehoda. Všichni byli tak rádi, že mě vidí a...já chtěla plakat. Smála jsem se a život byl jako dřív. Jako by se nic nestalo... A pak ještě přišel on... Vidět jeho tvář po tak těžkým měsíci bylo jako snůška hvězd z nebes. Všechno bylo zase normální, tak jako vždycky. Měla jsem chuť ho obejmout, ale přišlo mi to blbý v ohledu na ostatní a publikum... Zní to lehce pateticky že... Ale což.... Radši už nebudu psát nic... Ještě bych to všechno završila nějakou krávovinou a stejnak by to dopadlo divně. Už i tak ten depresivní článek končí naprostou kravinou. Ale co, snad teď na pár krávovin alespoň právo mám...