Moje básně a sonety(popřípadě fotky), kopíruj jen s odkazem!!! Děkuju!...
Vím, že to tady moc nestíhám upravovat, tak se za to omlouvám. Zkusím to postupem času zpravit. Díky za pochopení.
your Jasmine

Červen 2012

Dnešek jako ostatní dny...

24. června 2012 v 21:32 | H.I.L. |  My diary
Dneska jsem neměla v plánu psát... Ale po tom, co mi napsala kamarádka, ať jdu na jeden koncert naší školy, jsem prostě musela. Započalo to sobotou, kdy jsem byla u kamarádky na přespání, respektive z pátku na sobotu. Skoro celej den jsem byla na nohách, no a evidentně se to projevilo na mých svalech. Celý moje tělo je svíráno palčivou bolestí v každým svalu, takže budu ráda, když se vůbec zítra připlazím do školy. A ona, ona mě dnes přemlouvá(myslím tu první kamarádku, ne tu u které jsem spala), abych šla na středeční koncert. I když jsem jí napsala, že pořád nejsem ve formě, stejně mě pořád nutila. A já měla chuť vybuchnout! Když jsme byly s kamarádkama na tom srazu v Olympii, ona tam nepřišla, protože zapomněla a naplánovala si něco jinýho. Ale teď, teď já musím jít tam, aby mě konečně po té nehodě mohla vidět. Tak proč je tak hloupá a zapomněla na náš sraz? Proč ona mohla nepřijít a teď přijít musím? Je to tak... nefér a strašně mě to štve. Pořád si ze mě jen někdo dělá loutku... A navíc... Dost začínám zjišťovat, že jsem radši o samotě než ve společnosti. Jsem radši úplně sama než mezi lidmi. A to mám ve čtvrtek hrát divadlo... V hlavní roli... Achich ouvej. Byla jsem si tak jistá a... najednou to ze mě přes víkend spadlo. Ta představa plné třídy a profesorů... Kdybychom alespoň hrály(jsme jen holky) něco normálního, ale my hrajeme parodii na Romea a Julii a já jsem Julie(alias Pizducha) a v jedné části ze sebe dělám slepici. Jo, je to sranda, ale... Vždycky mi připadá, že se ostatní smějou mně... Že já jsem jejich terčem narážek, smíchů a nevím, čeho ještě. Prostě jsem radši o samotě, kdy mě nemůže nikdo pomlouvat, smát se mi nebo mě prostě nutit do věcí, který nechci. Proto tak nerada chodím na párty, proto tak nerada chodím mezi lidi. Je mi hloupé to vždycky odřeknout, ale... Jsem si jistější o samotě. Protože si můžu být jistá, že mi nikdo nelže. Jsem to jen já, a i když si možná lžu, vím to. Vím, že si lžu, ale taky vím, že to má určitý důvod a dokážu si ho sama zodpovědět. Ale když vám lže někdo jiný, neznáte jeho úmysl, nevíte, proč to dělá... Takhle si můžu být jistá. Jsem je ve svém světě, sama, tak nějak klidná... Nic mi nebrání dělat věci, co chci. Jsem sama sebou. Taková, jaká mezi ostatními prostě nejsem. Ať si říká kdo chce, co chce, člověk je sám sebou jenom sám se sebou. Je to tak. Ach jo. Čím víc se uzavírám do sebe, tím víc se začínám vracet do starých kolejí. A to není dobrý. Nemůžu být zase ta hloupá, ubohá, slabá holka... Ale... co když jí pořád jsem? Co když se ji jen snažím maskovat za úsměv? Nejvtipnější je, že mi všichni doktoři říkali, že jsem ta nejstatečnější holka, co potkali. Protože jsem zažila hodně děsnejch a bolestivejch momentů a ve většině jsem si ani nenechala pomoci. Tak, jak to říkali. Než abych si nechala pomoct, radši se se vším trápím sama. Ať už je to jakákoliv bolest. Psychická nebo fyzická. Když jsem ležela ve špitále po tom nejhorším zákroku, špatně se mi dýchalo, ale řekla jsem jim to až ve chvíli, kdy už jsem opravdu nemohla dýchat. Jakoby mi někdo přišlápl žebra. Jo, tak to je. Radši jsem sama, se všemi svými problémy. Možná proto už to nezvládám. Protože jsem byla tak moc "silná", až to ze mě udělalo slabou. Tak moc jsem nikoho nechtěla obtěžovat svými problémy, až jsem se jimi úplně zavalila. Tak moc jsem chtěla být sama, až jsem sama i zůstala. Vždyť mě pořád jen všichni opouští... A příští rok? Budu sedět sama. Moje "ex-spolusedící" má předsevzetí, že chce sedět každej rok s někým jiným. A já jí to neberu, je to její věc. Já budu sedět sama. Já jen prostě chtěla konečně jednou na světě najít někoho, kdo by se mnou zůstal... Protože já už vidím, jak bude sedět s další kamarádkou, za nimi další dvě, a budou si spolu povídat, a já budu ve vedlejší řadě a budu je sledovat. Jak se baví. A zůstanu sama. A může mi to každej klidně vymlouvat, ale já vím, že to tak dopadne. Ale což, stejně bych tak časem dopadla. Přece chci být sama... Celou dobu to tak chci... Tak proč to měnit? Samota je přece tak krásná... Sám, člověk je tak sám... Ale samota je taky bolestivá. A já to vím, já to cítím. Ale tím se dostávám zpátky do koloběhu toho, že se mi tím vrací starý rány. Je to koloběh a já v něm budu pořád běhat, i když se budu chtít změnit, i když budu chtít všechno spravit, pořád budu v tom koloběhu, kterýho se nezbavím. Měla bych to prostě přijmout. Jsem sama...
A k tomu ohledně kluků... Humpf. Já nevím. Nevím, co cítit. Já... pořád je ve mně taková připitomělá malá část, která by R chtěla vidět, která by se chtěla usmát, ale... Je malá. A... celej ten minulej týden byl zvláštní. Všechno to, co se mi stalo... Od toho, co jsem psala z pondělí, až po to, jak mi fouknul do ucha, šťouchl mě a štípnul do zadku(ehm... -_-), je to prostě... Já nevím, nevím, co si o tom mám myslet. Tohle se mi nikdy nestalo a já nevím, co to vlastně znamená. Je to jen kamarádské pošťuchování nebo něco víc? Mám něco dělat nebo to prostě nechat být? Já... nevím. Nevím, co mám chtít, nevím, jestli je vůbec dobré něco chtít... Já... Ach můj bože, občas si vážně hrozně protiřečím. Prostě je pro mě těžké dělat rozhodnutí, když pořád ve svém srdci mám ráda K. A... bojím se, abych někoho jiného(popřípadě R) nezklamala, abych ho vůbec dokázala mít ráda tak, jako K. Jen ta představa, že kdybychom spolu chodili a já se pak měla rozhodnout mezi K a R. Ach jo, bylo by to těžký. Těžký se rozhodnout mezi někým, koho mám vážně ráda, ale kterej mě ignoruje a kvůli kterýmu jsem udělala tolik hloupostí, nebo mezi tím, kterej by mě měl opravdu rád... Já vím, teď to zní ještě hůř. Ale najednou mám krapet jasno... Měla bych K nechat za sebou. Už to konečně přejít. Jenže... já mám takový strach. Takový strach, že to všechno zapomenu, že to všechno vytratím navždy pryč. A já to nechci ztratit. Chci pořád vzpomínat na to, jak bolí neštastná láska a na to, jak jsem to překonávala. A nakonec zvládla. Nejde to úplně vymazat. A toho se právě bojím. Že bych to úplně vymazala... Ach jo, je to taková hloupost. Už ani pomalu nevím, co píšu. Je to změť hloupostí, které mě trápí a nevím, kterou mám začít, tak je motám prostě dohromady. Trápí mě tolik věcí a tohle je jediné(+ můj deník) místo, kde se můžu vypsat. Kde všechno můžu říct na rovinu. Ach ach, všechno je tak složitý... Jak se z toho má člověk vymotat? Poraďte mi někdo... Co mám dělat... Jak se toho zase zbavit... Už nechci zase spadnout až na dno... Prosím, zachraňte mě někdo...

Ach ta pondělí aneb divnosti se dějí převážně tento den

18. června 2012 v 21:07 | H.I.L. |  My diary
Trošku delší nadpis. No jo, ale nevadí. Nic kratšího prostě vybrat nešlo. Řeknu vám, to bylo pondělí... Celej den je divnej. Ráno matika, tam konečně fotky, stále hrozný, ale aspoň lepší než minulej rok, pak chemie... No, to bylo něco. Před chemií přišel R(jedna nejmenovaná osoba z protější o rok starší třídy, které se asi líbím -_-) a dal mi pusu na každou tvář(tak jako francouzi) a zeptal se, jak je. Tak jsem ze sebe nějak vypatlala, že fajn a jak odešel, tak jsem se totálně rozesmála. A navíc jsem byla totálně rudá. Bylo to jako: Co to kurva??? Netušila jsem, co se děje. Vážně celej den jsem z toho byla jako debil a aby toho nebylo málo, ještě jsem ho 3x potkala. Fakt skvělý... A můj názor? Já vám nevím... Je to... Ach jo, nevím, co to tak je. Všichni okolo mi říkaj, že kdyby něco, tak ať jdu do toho. Jenže čím víc to říkaj, tím víc se mi to přestává zamlouvat. Já nevím, nevím, nevím. Je to prostě takovej hloupej pocit. Že to není zrovna ono. Nebo ne. Já nevím. Prostě to není takový to, jak si člověk představuje. Že někoho uvidí a rozbuší se mu srdce. Že je nucenej se usmát a být šťastnej. Ta "láska"(nemusí to být vždy láska, ale prostě ten okamžik) na první pohled. A mě nic takovýho nepraštilo přes nos. Jen... kamarád. Je to jen kamarád a mně prostě nepřijde, že bych od toho chtěla něco víc. Asi plácám hlouposti, jenže prostě... Nevím, jak se z toho vykroutit. A nechci nad tím přemýšlet. Vlastně, jediná věc, jak se toho zbavit, jsou prázdniny. Už aby byly. Mám všeho po krk. Už aby všechno skončilo a byl klid. A víte, co jsem si řekla? Že si budu víc užívat život... Vím, že to nedokážu, vím, že já to se svým stylem nebudu zvládat, ale musím. Musím se přestat tak učit, být na všechno pilně připravená, být jedničkářka... Už nechci. Chci mít novej život. Dostala jsem novou šanci. Novou šanci na život. A jediný, co dělám je, že sedím u počítače nebo se učím. S tím je konec. Chci začít chodit ven, chci být novej člověk. Vím, že to bude těžký, odvykat si od "zvyklostí", ale já to musím udělat. A chci. Stačí chtít a vše je rázem možné. A ve většině případů je to pravda. Chci novej život. Chci žít tak, jako nikdo. Chci žít naplno. I přes omezení. Chci chodit ven, naučit se chodit na podpadcích(-_-) a podobné hlouposti. Chci stihnout tolik věcí. Člověk nemůže vědět, kdy zemře. Já už popravdě mohla být pod drnem. Ale nejsem. Druhé šance bych si sakra měla vážit. Tak proč to nedělám? Prostě musím začít!
No, abych pokračovala ve svém dnu. Chemie proběhla stylem, osoba jménem já měla volno a ostatní počítali příklady(který jsme měli za úkol a já jediná je udělala), tak jsem to aspoň ostatním vysvětlovala. Ájina propovídaná, čeština nevnímaná, fyzika... Tam jsme měli psát test, fyzikář nikde, tak jsme šly s kamarádkou za zástupcem a potkaly jsme ho, tak jsme test nepsali a ve středu ho píšou jen ti, kdo to budou mít mezi(bože prosím prosím ať to nemám mezi!). No a nakonec matika v poklidným tempu. Sestra úspěšně zajela první jízdu v autoškole, já nenašla svoje CD od her -_-, zjistila, že USB od volantu(hell yeah, mám doma volant k hrám -_-) nepasuje do mýho počítače -_- a nakonec naštvaná, znuděná a z rána mimo skončila tady. Je 9, zas nic nemám hotový a zas půjdu spát v 23 nejdřív. Ale co, stejně už se(snad) nic nepíše. To zvládnu.
No, na shrnutí. Ráno bylo dost weird a nevím, co si o tom myslet. Jo vlastně. O víkendu jsem byla v Olympii s kamarádkama, bylo to naprosto super odpoledne(domů jsem dojela v 20 -_-) a dojela jsem o 1500 chudší :D. Koupila jsem si overal(vždycky jsem chtěla!) z NewYorkeru, plavky(takový supr, z reservedu, s nápisem Aloha, takový proužkový :) ) a k tomu kraťásky z Anne Christine společně s tričkem(proužkový modrošedý). Jah. Dlouho jsem si nic nekoupila. Tak jsem zas na chvilku spokojená -_-. Jahí. No, to by mělo být asi všechno, tak bájo, musím se jít vykoupat a udělat všechny tyhle serepetičky -_- no moc se mi chce :D aloha to weird day! :P

Je...

12. června 2012 v 22:49 | H.I.L. |  My diary
Hloupý nadpis. Ale je 22:42 (právě teď!) a já bych už dávno měla spát. Jsem hrozně unavená, klíží se mi oči. Ale... píšu si s jedním Nizozemcem, kterého znám z deviantartu a... nějak nechci přestat. Nechci jít spát. Chci si sním psát, protože... ani nevím proč. Jen nechci najednout jít spát, sama doma, bez ostatních. Nechci usnout, nějak prostě nechci. Nevím ani proč, rozhodně to není kvůli zítřejšímu testu, kterej, pokud nepůjdu spát, ani nenapíšu. Ach jo, asi usnu. Ale nechci mu napsat, že musím jít. Najednou to ve mně buduje pocit, že alespoň někdo si se mnou píše, že alespoň někdo mě na chvíli chápe... Já nevím, je to hloupé, jen... Nechci odejít. Nechci zavřít posledního člověka, kterej mě udržuje od spánku. Nechci zase spát. Chci si s ním psát... Ach to je hloupé... Radši k něčemu novějšímu. No, přede mnou jsou poslední dva testy (doufám), jeden zítra a druhej v pondělí. V sobotu jdu s kamarádkama do Olympie (mákupní středisko, kdyby někdo nevěděl) a tak to bude fajn. Od té nehody jsem je vůbec neviděla. Teda, jednu půlku, s druhou chodím na stejnou školu -_- no nic, už vážně musím spát, jinak umřu, tak mi přejte hezkou noc a ať se aspoň trochu vyspím ze svých blábolků...

Nakonec...

10. června 2012 v 21:50 | H.I.L. |  My diary
Nakonec jsem si řekla, že sem napíšu. U poslouchání té písničky to prostě nešlo jinak. Týden na námi. Jeden z těch horších. Něco jsem zkazila, něco ne. Tedy, spíše to první. Ale co. Ale jak poslouchám tu písničku, jakoby mi všechno prolítlo hlavou. Všechny vzpomínky. Na to, jak bylo, jak jsem na tom byla... špatně. Hodně. Na to, jak jsem si zkusila úplný dno. Každý stisk té klávesy ve mně probouzí to, co už nechci nikdy zažít. Ale asi zažiju. Nejde se jen tak vzdát lásky. Nejde si říct stop a přestat milovat. Člověk se to může snažit uklidit do koutů své mysli pouhým sexem na jednu noc nebo nezávaznými románky. Je to tak jednoduché... Ale jednoho dne, jednoho krásného dne potká někoho, do koho se zamiluje, aniž by chtěl. A stejně se to všechno bude opakovat. Stejně to bude zase stejné. Nedá se tomu zabránit. Nedá. A já to vím. Možná však proto nikoho nechci a přitom tak moc ano. Chtěla bych kluka, ale pokaždé, když někoho potkám(a že jich je hodně-pcha ironie...), tak nechci. Ne kvůli tomu klukovi, ale kvůli sobě. Pořád se bojím, že tím v sobě něco zahubím. Že tím něco zmizí pryč. A že se zase všechno zopakuje. Navíc, nikdy jsem ho nepřestala mít ráda. Nikdy. Jen jsem to zastrčila do koutu a zaháněla to jinými myšlenkami. Prostě se snažila na to nemyslet. A šlo to. Po večerech jsem se tak moc učila, že už nebyl na nic čas, ale když bylo volno... Nešlo na to nemyslet... Ale bylo ho málo, tak jsem na všechno postupně zapomínala až to zapadlo. Ale pořád to tam je. Pořád to cítím. Pořád se ve mně "chvěje duše", když ho vidím, v té nejhorší náladě vykouzlí úsměv... Tolik věcí jsem mohla udělat. Ale je to pryč. Všechno je za mnou, mnoho přede mnou. Žít se má přítomností a i když to bolí, musí to tak být. Prostě musí...

Den dětí?...

1. června 2012 v 21:26 | H.I.L. |  My diary

Neměla jsem žádnej nápad na nadpis. Není asi moc, co přiřadit k dnešnímu dni, jen ten Den dětí. Ani jsem to tak nevnímala... No jo, vlastně už stejně dítě nejsem. Navíc mě místo toho čekala návštěva ve špitále. Včera jsem byla v Dětské na nasazení Holtera a dneska na sundání, plus jsem byla na kontrolu s přístrojem ve špitále v Bohunicích(kdo je brňák ví, ko není, není to zas tak potřebný, ne?). Zeptala jsem se na otázky, všechno v pohodě, až na to, že dneska při ranním testu z dějepisu se mi tep vyšplhal na 170, což byla hranice, na kterou mi to nastavili. Popravdě, dost mě překvapilo, že jsem to dostala na tak nízkou hranici. Protože když si představím, že při obyčejným stresu se mi to vyšplhá na víc než 170, tak je to docela vtipný... Ale což, je to jejich nastavení... Spíš horší je, že když budu v nějakým silným elektromagnetickým záření, tak mi to po 2 vteřinách začne nabíjet a po dalších 10 mi to dá výboj. Což je dost malá doba. Ale kdybych měla fibrilaci, je to akorát... A taky je asi 50% šance, že se mi to během 5 let stane znovu. Takže... Ne, není to dobrej pocit. Život ve strachu, v omezení... Já nevím. Nevím, jak s tím žít, jak s tím bojovat. Ale nebudu se vzdávat... Nechci padnout zase na to odporné dno, odkud se jen těžko dá odrazit... Ne, to už neudělám. To už by bylo moc. Už nebudu tak slabá. Už nebudu ten ustrašený zajíček. Ne uvnitř. Navenek to asi nezměním. Nedokážu být sebevědomým individuem, nedokážu se rozhodnout bez cizí pomoci, nedokážu něco napsat, nečo udělat, aniž by mi ostatní nepomohl. Jsem stydlivá, nerozhodná, nesamostatná. Ale nepotřebuju ostatní k přežití. Dokážu být sama. Protože samota je dobrá. Dokáže nás uklidnit a pomoct nám srovnat si myšlenky. Tak to je, tak to bude. Už nechci být loutkou ostatních. Ale to nezměním. Nedokážu být sobecká, nedokážu nepomáhat ostatním, nedokážu se na ostatní vykašlat... Nedokážu tolik věcí, ale to mě přeci nedělá slabou... nebo ano? Jak se zpívá v Lost od Coldplay- just because I'm hurting, doesn't mean I'm hurt... Však já ju sem hodím, sami si ji poslechněte. Navíc, teď je té školy příliš, příští týden mám hrozně moc testů, včetně communy z matiky a frániny a těch ústních, kterejch se bojím nejvíc. Jsem nespolečenská a tady se to vyznačuje. Ale to je jedno. Sice z této slabiny nedokážu udělat výhodu, ale každej má nějaký slabiny, za který se stydí. Já se stydím za všechny, o kterých zatím vím. Ale nezáleží pouze na mně, ale i na ostatních. No, myslím, že už se do toho motám, takže se asi půjdu na něco dívat a pak usnu, ať se zítra můžu do večera učit a pak jako bezvládná padnout znovu do postele. Yah. Moc se těším... Jo, mimochodem, znáte Tenrai? Je to skvělej web s povídkama, kam mě pod tlakem přihlásila Zisi. Ale, když jsem si pročítala některé povídky, stydím se tam dát ty svoje. Nemyslím si, že jsou dobré. Nemyslím si, že stojí za zveřejnění. Spíš by měly přijít do koše. Navíc většina povídek je z anime, nejvíce z Naruta, kterýho jsem ještě ani neviděla, takže mi to přijde takový blbý. Být na webu s anime povídkama a nepsat anime povídky. Ale jednou už tam jsem, takže tam prostě budu, dokud si Zisinka neuvědomí, že se za mě stydí, a pak mě jako administrátor stránky vymaže z Tenrai světa. No nic, to by už stačilo. Adios bambitos a užívejte si víkendy i za mě...