na Blog.cz

Jdeme dál... Snadné si to říct. Říct si, že je konec a že se jde dál. Jen to přejít a neohlížet se. Ale tak to nefunguje. Člověk neumí opustit minulost a přejít ji. Obzvlášť, když v ní trpí. Přesně na to jsem dneska přišla. Byla jsem venku se psem a vzala jsem si ven mobil. Pročítala jsem si starý smsky a dojela až k těm, ke kterým jsem nechtěla. Když jsem si psala s ním. A... jakoby se to zase všechno vrátilo. Pamatovala jsem si každý okamžik, co se stal. Nevím, stále jsem se to snažila zatlačit někam hluboko, abych už konečně zapomněla, abych to mohla přejít, jakoby se nic nestalo... Ale nejde to. Nejde na to zapomenout...

Hum... Popravdě, ani nevím, proč jsem chtěla psát na tohle téma. Chtěla jsem psát o něčem jiném. O tom, jací jsou lidé. O tom, že si všichni stěžují, jak mají strašný život, jak mají všude nějakou bolístku. Ale dneska, dneska jsem se dívala na videa na jedné stránce a našla jsem některá, která vážně byla neuvěřitelná. Kluk, který ani neví, kolik mu je; kluk, který od 5 let žije sám na ulici... Všichni si stěžují, jak mají strašný životy, ale co oni? Co ti, co bydlí na ulici a nemají se z čeho živit? Co ty děti, které nemají ani čím se umýt, které nemají ani vodu, aby se napily? Lidé po celém světě si stěžují, když jim párkrát popraská potrubí a pár dní jim neteče voda, ale co oni? Oni se umyjí jednou ročně. Oni nemají nic. A i přesto pořád neztrácejí naději. Pořád dokážou věřit. Oni dokážou i přes to všechno jít dál. Věřit, že budoucnost přinese lepší dny. Že bude všechno v pořádku.

Víte, nevím, jestli jsem se o to začala zajímat víc po tom, co jsem málem umřela. Říkám si, že pořád jsem na tom dobře. Sice jsem málem umřela, ale žiju a v podstatě se mám fajn. Tedy, oproti těm dětem... Je vtipný, jak jsou lidé sobečtí. Oni vážně všechno přecházejí. Jde jen o ně. O jejich dobro. O jejich peníze. Je jim jedno, co vám je. Je jen málo lidí, kteří jsou ochotní s tím něco dělat. Pomoci vám. Nám. Jim. Uvidí nějaký video, takový, jako já dnes, řeknou si, jakej chudáček, a tím to hasne. Jde se dál. Co se to stalo? Proč jsou lidé vůbec takový? Hlavní věc, co mě zaráží, je, proč se to vůbec stalo? Proč ty děti skončily bez domova? Proč existují lidé, kteří nemají ani co jíst a přitom na druhé straně světa si někdo dává večeři v té nejluxusnější restauraci? Kdy k tomu vůbec došlo? Měli bychom být nejchytřejší rasa. Měli bychom být těmi, co se těmito věcmi mají zabývat, ne je přecházet. Ale my to neděláme. Hledíme si jen svých věcí. Staráme se jen o to, jak budeme další den vypadat a co si vezmeme na sebe. Nezájem...

Dneska jeden můj soused skončil na chodníku. Vypadl/vyskočil/byl vystrčen z okna. Sice jen z prvního patra, ale i tak. A ještě k tomu ani ne z našeho baráku. V podstatě si to asi zavinil sám. Spolčil se s partou cigánů z naší ulice(kterým není zrovna málo) a bral drogy, kradl a tak. Nevím, co si o tom myslet. Je mi ho líto. Vážně. Ach jo. Ani nevím, jestli se dovolali jeho rodičům. Ale musí se jít dál, ne? Tak to přece je...

Popravdě, jak to tak píšu, je mi z toho zle. Protože je to pravda. Lidé jsou takoví. Nezmění se. Nestarají se o sebe. Jdou prostě jenom dál...

P.S. omlouvám se, jestli to není úplně k tématu a že je v tom zmatek... Ale to jsem já, jeden velkej zmatek...

P.P.S. nevím, proč jsem vzala tuhle písničku... Asi proto, že "My heart will go on". I když myslím, že to je spíš need to go on...

Já vím, já vím, vůbec jsem tu nebyla! Je mi to tak líto. Domů jsem přijela před týdnem, no a nějak se mi prostě nechtělo nic dělat. Všechno to vysvětlím...

No, dva týdny jsem byla na chalupě. Bylo to super, ani si to nedokážete představit. Ta volnost, zapomněla jsem na všechny trable a starosti a užívala si té volnosti, ticha... Je to úžasný, jenom příroda a rodina... Bylo to fajn. Byla jsem dokonce i na přehradě na šlapadle, na výletě na Potštejně a 2x na kolech. Jednou to bylo fajn, jeli jsme se vykoupat(já,taťka,sestra,děda a pes, který tam neměl co dělat-prostě utekla z chalupy, lump jeden :D), ale podruhé jel místo dědy strejda a vzal nás na šílenou cestu, kde jsme asi 500m stoupali lesem v dešti po prudké cestě přes kořeny, takže jsem vážně myslela, že zpátky na chalupu už nedojedu. Ale zvládla jsem to. A byl to i fajn pocit, něco pro sebe udělat. Taky jsem si úžasně zranila, co šlo, alias při kotoulech ve vodě jsem si odřela pěknej kus nohy o kámen, zapíchla ostružiník do ruky, rozřízla prst o papír a nakonec při badmintonu se sestrou jsem dostala tím indiánkem(já nevím, jak se tomu říká, zapomněla jsem to :D) přímo do jizvy, což nebylo zrovna příjemný. No, jinak se na chalupě nedělo nic zvláštního, tak jako obyčejně. No, hned jak jsem dojela domů, spadly na mě všechny starosti, takže jsem myslela, že to nezvládnu, proto jsem taky nepsala, měla jsem tolik starostí, že jsem i tohle začala brát jako povinnost a to jsem nechtěla. Takže proto píšu až teď. Řekla jsem si, že se na všechno vykašlu. Užiju si zbytek prázdnin. Nebudu se přece zatěžovat! Vlastně jsem si řekla, že už nechci být ve škole nejlepší. Chci si zase začít užívat žiot i přes školní rok. Takhle to totiž dál nejde. Nezvládám to. Vím, že to pro mě bude těžký, přestat se učit a tak. Možná vám to přijde jako prkotina, vždyť je snadný se neučit, ale ne, není. Když jste k tomu vedeni od základky, nepřijde vám to tak. Navíc, vždycky jsem chtěla být v něčem nejlepší. Chtěla jsem, abych pro rodiče něco znamenala, i když to nechtěli. Chtěla jsem být v něčem nejlepší. A jelikož mi nešlo nic, co jsem dělala, zaměřila jsem se na učení. Ale zjistila jsem, že to nikoho nezajímá. Je jedno, co donesu domů. Jediný, čeho se mi dostane, je: Teda, to je fajn. Tím to končí. Žádný, že jsou pyšní, žádný, že jsem skvělá, jen to je fajn. A ještě mi říkají, že nemám mít samý, že mám něco dělat a přestat se tak nervovat. A mají pravdu. Možná jsem si to, co se mi stalo, způsobila sama. Možná to, že jsem chtěla být nejlepší, se stalo mým osudem. Stalo se to mou slabinou. S tím končím. Vím, že to bude těžký, ale kašlu na to. Chci kašlat na školu, užívat si života! Teď mě kamarádka zatáhla zpátky ke čtení knížek, takže chci dohnat to, co jsem za poslední roky zmeškala. Popravdě, doma už mám 26 mang. Haha, vím, že to s tím nemá co dělat, ale říkala jsem si, že je to dobrý, ne? :D No jo, jsem nějaká šťastná. Mám v plánu jít ve středu s kamarádkama ven a fotit se jako modelky do jedné soutěže, tak jsem šíleně natěšená. To jsem si vždycky přála. Vždycky jsem chtěla vyfotit nějaký glamour fotky. Hrozně moc. Je to jak sen. No, když už jsme u těch snů, znáte Footloose? Je to taneční film a v jednom úseku tam tancují Line Dance, což se mi hrozně líbí, takže jsem se rozhodla, že se to naučím. Kroky jsou v podstatě docela jednoduchý, ale vypadat u toho tak sexy, jako ti ve filmu, je hodně těžký. Popravdě, pro mě i neskutečný :P. Já tak nikdy vypadat nebudu, ale je to úžasný. Však se sami podívejte: tu. Vážně je to fajn :). No, vzpomněla jsem si ještě na jednu věc z chalupy. Přiletěl nám balonek :). Z Německa, z Bayerbachu, z dětského domova. A bylo to vážně hezký. Úplně jsme na to koukali. Hned jsme to poslali zpátky, chtěli to tak. Něco to ve mně zanechalo, bylo to vážně hezký. A taky trochu smutný. No, nevím, jestli mě napadá ještě něco, takže to by bylo, mějte se a užívejte si prázdniny, dokud můžete! Ohayo!