Jdeme dál... Snadné si to říct. Říct si, že je konec a že se jde dál. Jen to přejít a neohlížet se. Ale tak to nefunguje. Člověk neumí opustit minulost a přejít ji. Obzvlášť, když v ní trpí. Přesně na to jsem dneska přišla. Byla jsem venku se psem a vzala jsem si ven mobil. Pročítala jsem si starý smsky a dojela až k těm, ke kterým jsem nechtěla. Když jsem si psala s ním. A... jakoby se to zase všechno vrátilo. Pamatovala jsem si každý okamžik, co se stal. Nevím, stále jsem se to snažila zatlačit někam hluboko, abych už konečně zapomněla, abych to mohla přejít, jakoby se nic nestalo... Ale nejde to. Nejde na to zapomenout...
Hum... Popravdě, ani nevím, proč jsem chtěla psát na tohle téma. Chtěla jsem psát o něčem jiném. O tom, jací jsou lidé. O tom, že si všichni stěžují, jak mají strašný život, jak mají všude nějakou bolístku. Ale dneska, dneska jsem se dívala na videa na jedné stránce a našla jsem některá, která vážně byla neuvěřitelná. Kluk, který ani neví, kolik mu je; kluk, který od 5 let žije sám na ulici... Všichni si stěžují, jak mají strašný životy, ale co oni? Co ti, co bydlí na ulici a nemají se z čeho živit? Co ty děti, které nemají ani čím se umýt, které nemají ani vodu, aby se napily? Lidé po celém světě si stěžují, když jim párkrát popraská potrubí a pár dní jim neteče voda, ale co oni? Oni se umyjí jednou ročně. Oni nemají nic. A i přesto pořád neztrácejí naději. Pořád dokážou věřit. Oni dokážou i přes to všechno jít dál. Věřit, že budoucnost přinese lepší dny. Že bude všechno v pořádku.
Víte, nevím, jestli jsem se o to začala zajímat víc po tom, co jsem málem umřela. Říkám si, že pořád jsem na tom dobře. Sice jsem málem umřela, ale žiju a v podstatě se mám fajn. Tedy, oproti těm dětem... Je vtipný, jak jsou lidé sobečtí. Oni vážně všechno přecházejí. Jde jen o ně. O jejich dobro. O jejich peníze. Je jim jedno, co vám je. Je jen málo lidí, kteří jsou ochotní s tím něco dělat. Pomoci vám. Nám. Jim. Uvidí nějaký video, takový, jako já dnes, řeknou si, jakej chudáček, a tím to hasne. Jde se dál. Co se to stalo? Proč jsou lidé vůbec takový? Hlavní věc, co mě zaráží, je, proč se to vůbec stalo? Proč ty děti skončily bez domova? Proč existují lidé, kteří nemají ani co jíst a přitom na druhé straně světa si někdo dává večeři v té nejluxusnější restauraci? Kdy k tomu vůbec došlo? Měli bychom být nejchytřejší rasa. Měli bychom být těmi, co se těmito věcmi mají zabývat, ne je přecházet. Ale my to neděláme. Hledíme si jen svých věcí. Staráme se jen o to, jak budeme další den vypadat a co si vezmeme na sebe. Nezájem...
Dneska jeden můj soused skončil na chodníku. Vypadl/vyskočil/byl vystrčen z okna. Sice jen z prvního patra, ale i tak. A ještě k tomu ani ne z našeho baráku. V podstatě si to asi zavinil sám. Spolčil se s partou cigánů z naší ulice(kterým není zrovna málo) a bral drogy, kradl a tak. Nevím, co si o tom myslet. Je mi ho líto. Vážně. Ach jo. Ani nevím, jestli se dovolali jeho rodičům. Ale musí se jít dál, ne? Tak to přece je...
Popravdě, jak to tak píšu, je mi z toho zle. Protože je to pravda. Lidé jsou takoví. Nezmění se. Nestarají se o sebe. Jdou prostě jenom dál...
P.S. omlouvám se, jestli to není úplně k tématu a že je v tom zmatek... Ale to jsem já, jeden velkej zmatek...
P.P.S. nevím, proč jsem vzala tuhle písničku... Asi proto, že "My heart will go on". I když myslím, že to je spíš need to go on...