Moje básně a sonety(popřípadě fotky), kopíruj jen s odkazem!!! Děkuju!...
Vím, že to tady moc nestíhám upravovat, tak se za to omlouvám. Zkusím to postupem času zpravit. Díky za pochopení.
your Jasmine

Listopad 2012

Nadpis

30. listopadu 2012 v 17:41 | H.I.L. |  My diary
Jo, něvěděla jsem, jak to nazvat. Nějak nemám myšlenku. Možná jsem teď trochu mimo, takže to asi nebude světoborný. Tohle je asi naposled, co teď píšu během příštích dvou týdnů. Možná něco stihnu, je to možný, ale nic neslibuju. Máme tak strašně moc testů, že jediná věc, v kterou doufám, je, že to zvládnu a přežiju. A že už bude volno. Ach jo, je to děsný. Vždycky máme týden docela v pohodě a pak zase všechno nahodí do jednoho jedinýho týdne. Ach jo. V úterý chemie, ve středu matika, ve čtvrtek zkoušení z češtiny(z čehož mám největší strach, protože mám češtinu ráda, jenže to, co děláme, mě prostě nejde, nebaví, já nevím, prostě se mi zdá, že po nás chce šílený věci a ten režim se mi moc nelíbí...ale nic s tím neudělám, takže se to budu muset nějak naučit...) a v pátek test ze zsv, na kterej pravděpodobně nestihnu přijít, jelikož jdu do nemocnice na kontrolu se srdcem(jak do dětské, tak na kardio do Bohunic) a to trvá většinou dost dlouho, takže to budu muset psát další týden, když ale píšeme i communy z matiky a netuším, jak to budu zvládat. Ach jo, už aby bylo 14.12. To už by měl být poslední test, pak už jen vánoční týden a konec. Horší je, že ani nemám dárky, což je děsivý. Minulej rok jsem je měla už v září(jo, to asi bylo trochu brzo -_-), ale aspoň jsem je měla... Teď mám kousky pro 2 holky a úryvek pro 3... Potřebuju dát 5-ti holkám ze třídy a k tomu rodičům a sestře. Navíc, má hlava nemá ani pitomý nápady, co jim dát, takže ach jo... No, myslím, že to je asi všechno, co můžu dodat, taneční včera fajn, poprvé jsem pochopila, jak jedna moje kamarádka říkala, že cítí klučičí rozkrok na své noze -_- LOL... No, ale bylo to fajn, teď už zbývají jen 4 kurzy a konec... Nevím, jestli půjdu do bronzových, asi mám lepší ideu o tom, co dělat, ale zas v tom nechci nechat kamarádku samotnou(aneb radši budu dělat to, co nechci, než abych v tom někoho nechala a než aby mi říkali zase že nic nedělám atd...). Přidám sem jednu písničku, která je super, našla jsem si před pár dny. Ne, mám jich víc, tak asi budou tři... :X To je asi všechno, co můžu říci, držte mi palce, ať všechno napíšu a ještě sem hodím svou povídku pro kamarádku na Vánoce(ten 1 kousek dárku pro 1 kamarádku)->tady. Sice mi moc nefunguje blog, ale snad se to zveřejní... Byyyye...

Příběh jedné fotky

30. listopadu 2012 v 17:41 | H.I.L. |  Prose
Den, jako každý jiný. Vítr si pohrává s mými vlasy a já zakláním hlavu. Foťák se mi houpe na krku a táhne mě dolů. Slunce mi svítí do očí, ale nevadí mi to. Paprsky mi olizují tváře a hřejí při každém letmém dotyku. Je léto, prázdniny a já jsem sama. Nějak to neřeším, je mi fajn a to je všechno, co potřebuju.
Cítím, jak mi něco přelétá přes stehno. Nechci se rušit ze své meditace, ale táhne mě to podívat se, co to je. Několikrát matně zamrkám, protože se mi z přímého slunečního světla zatemnělo před očima. Vedle mě na lavičce leží fotka. Kousek pravého rohu má utržený, je jemně pomačkaná nepříznivou cestou větrem. Zažloutlá svým stářím, na pár místech rozedraná. Jinak se zdá v pořádku. Rozhlédnu se. Nevypadá to, že by ji někdo hledal. Všichni okolo procházejí, jakoby ani neměli čas se na chvíli zastavit. Pohlédnu zpět na fotku. Stále nevinně leží, slabě posunována větrem k okraji. Proč bych se nemohla podívat? Natáhnu se pro ni. Nikdo na mě nekřičí, nikdo za mnou neběží. Podívám se na ni blíže. Stojí na ní muž se ženou, objímají se a líbají. Člověk by řekl, že je to jako z nějakého holywoodského filmu. Žena je nádherná, zlatavé vlasy jí splývají až po zadek a ty nohy… Ty by jí každá záviděla. Přes tělo se jí táhnou modré letní šaty, přesně takové ty, které vypadají, jako by byly šity přesně jen pro ni. Muž je vyšší, ale jen o kousek. Má tmavě hnědé vlasy, skoro až černé, které společně tvoří neposedné vrabčí hnízdo. Má na sobě černé tílko s obyčejnými riflemi. Není nijak svalnatý, ale i tak mu to v tom tílku neuvěřitelně sekne. Bohužel jim není vidět do tváří, ale i tak vypadají jako nejkrásnější pár, co jsem kdy viděla.
Znovu jsem se rozhlédla. Něčí to být musí. Někdo ji musí hledat. Přesto nikde nebylo vidět ani náznaku po jejím majiteli. Otočila jsem ji. Je na ní nějaký nápis, lehce zaprášený a sedřený, ale stále se dá přečíst.

"Má milá Bonnie Light,
miluji Tě. Doufám, že to cítíš stále stejně. Pokud ano, uteč za mnou, setkáme se tuto neděli pod naším stromem. Budu Tě čekat o půl páté. Pokud se rozhodneš opačně, přijmu to. Je to jen Tvé rozhodnutí, ale prosím, nech si alespoň tuto fotku na památku. I přesto věřím, že přijdeš. Nechci Tě ztratit, má lásko. Slibuji, že Tě neopustím.
Tvůj Finn"
Nemůžu si pomoci. Civím na to jako šílenec. Držím v ruce milostný dopis! Tedy, jestli tomu tak mohu říkat. Páni. Teď jsem si panečku jistá, že to někdo hledá. Ale… jak ho najít? Jak najít jednu osobu ztracenou v mraveništi náměstí? Něco s tím udělám. Musím je najít. Kdybych byla na jejich místě, chtěla bych to samé. Fotky jsou pro mě jako drogou. Vlastně, co když se ti dva nikdy nesetkali? Co když tohle byla její jediná připomínka na milence? Co když ho milovala, ale nemohla přijít? Napadá mě tolik možných špatných konců, až je mi z toho špatně. Další důvod, proč se pokusit tu fotku vrátit.
Zvedla jsem se z lavičky. Pro jistotu se znovu rozhlížím, sice vím, že nikdo nepřijde, ale věřím v osud. Bohužel, ten teď je někde na obědě. Nechce se mi jít domů, proto zamířím do blízké knihovny. Naštěstí mají otevřeno, tak se protáhnu do dospěláckého oddělení, položím fotoaparát na stůl a sednu k počítači. Pár knihovnic si mě prohlíží, ale nějak to neřeším. 15 už mi bylo, takže nemusejí mít žádný problém. Možná leda v tom, že nemám kartičku. Ale to nikdo vědět nemusí. Najedu na milého přítele Google a napíšu do vyhledávače Bonnie Light. Na chvíli zavírám oči, jako bych věřila, že se osud vrátí z obědu a navede mě na cestu. Nevím, jestli se mi to povedlo, ale vyjede mi kolem 48 milionů výsledků. To asi neprojedu. Hned na první straně se mi podařilo najít několik Bonnie Light, většinou to však byla jedna a ta samá fyzička. Navíc nemá zlatavé vlasy, takže ji vyřazuji ze svého seznamu. Tedy, je pravda, že by si je mohla obarvit, ale má je kudrnaté, což má Bonnie Light nemá. Po pár stránkách mám vypsaných několik náhodných adres, co jsem nalezla. Nějak nevěřím, že by to mohla být jedna z nich, ale třeba mi osud něco nadrobí na hlavu. Vstanu a tiše se vyplazím ven. I s tužkou. Snad jim neubude, když jim jednu vezmu. Prohlédnu si adresy. Vítr mi kasá vlasy, což je po vydýchaném vzduchu v knihovně příjemná změna. Mám docela žízeň a chuť na něco studeného, přece jen je35°Chorko. Zamířím si tedy do McDonaldu. Vím, že to není zdravá strava, ale co, jednou za čas si člověk něco může dát.
Jak jsem očekávala, fronta se táhne skoro až ke dveřím. I tak jsem ochotná to podstoupit. Nevím, jestli by ti lidé byli šťastní, kdyby zjistili, že je právě fotím, ale stejně si toho nikdo v tom parnu a dusnu nevšímal. Po pár minutách toho radši nechávám, někteří na mě háží nevraživé pohledy a to je to poslední, co teď potřebuju.
"Dobrý den, co si dáte?"
"Dobrý den. Prosím jeden McFlurry s karamelem a kit katem. Děkuji." Konečně na mě přišla řada. Ani nevím, jak se mi to povedlo tak rychle, ale jsem ráda, jelikož se mi na záda lepí nějaký tlouštík, což je snad všechno, jen ne příjemné.
"Čtyřicet korun, prosím." Natáhla jsem ruku se stravenkou. Díky bohu za tátovy stravenky, jsem tak zachráněna proti útratě svého kapesného za jídlo. Po chvilce už si přebírám svoji ledovou směs s desetikorunou a vydávám se zpět ke své venkovní lavičce. Přece se nebudu mačkat v zapařeným McDonaldu. Než se pustím do jídla, párkrát si to vyfotím, jakoby to něco mělo změnit na mém foto umění. No jo, super foťák nedělá z člověka fotografa. Bohužel. Radši ho odložím a dám se s chutí do uždibování zmrzliny. Skvělá změna oproti horkému dopoledni. Po pár minutách ji mám v sobě. Ani se nedivím, oni ty kelímky dělají snad pořád menší. Aneb jak vytáhnout z lidí prachy. Vyhodím to do nejbližšího koše a vytáhnu znovu fotku s adresami. Pár jich vyškrtnu, jelikož do Kanady bych se asi vážně nedostala. No, hlavně doufám, že se někdo nedostal z Kanady sem. To bych ho asi těžko hledala. Zbývají mi 4 adresy. To bych mohla stihnout během dneška. Doufejme. Namátkou vyberu jednu. Zrovna tuhle ulici neznám. Zkouším zastavit pár lidí, ale mají moc naspěch. Nakonec se mi podaří zachytit milého pána, který mi skvěle popisuje cestu. Dokonce mi povolí, že si ho můžu vyfotit, čehož několikrát využiji. Možná až mockrát, dle jeho výrazu, proto raději poděkuju a rozloučím se. Bohužel, při první adrese se mi nepovede nalézt pravého majitele. Nikdy tu fotku neviděli, stejně tak jako lidé z dalších dvou adres. Zbývá poslední. Věřím, že to dopadne jako v romantickém filmu. Že to bude poslední adresa, že najdu majitele a všichni budou šťastní. Stejně tak se však obávám, že to je pouze má představivost a že to takhle ve světě nefunguje. Není to tak snadné, vždycky se to nějak zkazí. Obzvláště v mém případě.
Ani jsem si nevšimla, ale už je docela pozdě. Mám poslední šanci někam jít. Několikrát se nadechnu. Mám strach. Bojím se, že ty dva nikdy nenajdu. Lepší však vědět, že jsem se snažila, než to nechat otevřené.
Stojím před posledními dveřmi. Bojím se zazvonit, ale už je divné, že tu stojím tak dlouho, tak se nakonec rozhoupnu a zazvoním. Nic se neděje. Zvoním znovu. Nikdo nepřichází. Už to chci vzdát, když v tom mi někdo otevře.
"Přejete si?"
"Dobrý den!" Rychle se otáčím a snažím se vyprostit fotku z kapsy svých kraťasů. Nechci ji poničit, ale ubíhá mi čas, takže je trochu pomačkanější než předtím, stále však v perfektním stavu.
"Neviděl jste někdy tuhle fotku?" Pomalu mu ji podávám. Chvíli se na ni dívá, najednou jakoby si něco uvědomil a strká mi ji zpátky.
"Počkejte chvilku."
"Jas…" Chci to doříct, ale zabouchne mi dveře přímo před nosem. Stojím tu pěkných pár minut, než se znovu objeví něčí tvář. Není to však ta stejná osoba.
"Ehm, dobrý den, prosím, neviděl jste někdy tuhle fotku?" Pán se chvíli rozkoukává, nakonec se však zorientuje a opatrně mi vezme fotku z rukou. Tváří se udiveně, zároveň se mu však oči zaplní slzavou tekutinou, která mi jen potvrzuje, že jsem tu správně.
"Vy jste Finn?" Podívá se na mě a přikývne. Je mi to hloupé, ale musím se zeptat.
"A kde je Bonnie?" Netrpělivě ho sleduji, nevím, co bych měla očekávat.
"Bonnie tu už není."
"Už tu není? Vy jste ji opustil? Vždyť jste jí slíbil, že ji neopustíte!" Možná trochu moc ječím. Hrne se mi všechen ten vztek na povrch. Hledala jsem celý den! A když ho najdu, když najdu toho muže z fotky, povídá mi, že ona už není. Happy endy asi vážně nejsou nic pro tenhle svět.
"Ale ne. Nechápeš to správně. Já ji neopustil. Ona opustila mě. Měla rakovinu…" Teprve teď mi to došlo. Nemyslel, že už tu nežije, ale že nežije.
"Já… já se moc omlouvám. Nevěděla jsem to…"
"To nevadí, je to v pořádku. Už je to nějaká doba. Jak jste ji našla?" Pohlédnu na fotku. Pod nosem se mi tetelí úsměv, a i když to v tuhle chvíli není moc vhodné, nedokážu ho zastavit.
"Osudem, pane. Seděla jsem ve městě na lavičce a přistála hned vedle mě. Chtěla si na chvíli sednout a odpočinout si." Zasmál se, což počítám jako plus.
"Hledám ji už pár dní. Je milé, že jste ji donesla."
"Jo, nemáte za co. Bylo mi jen ctí." Podívám se na hodinky. Je pozdě, ale ještě mám na srdci jednu věc.
"Mohl byste mi prosím vyprávět váš příběh?" Mile se na mě usmívá, ale kroutí hlavou. Už se chystám říci, že se omlouvám, jestli je to moc osobní, ale předběhne mě v promluvě.
"Víš, děvče, podívej se na tu fotku. Co tě první napadlo? Jaký je asi jejich příběh, jestli se vůbec setkali, že? To fotka vypráví příběhy. Určitě o tom víš své, když máš fotoaparát. Každá fotka má v sobě ukrytou sílu momentu, která se nedá nahradit. Stejně tak takhle fotka má své kouzlo lásky. A to se slovy nedá popsat. Příběhů může být mnoho, je jen na tobě, který si zvolíš. Ale věz, každý z těch příběhů má co do činění s pravdou. Není to krásné? Mít možnost si vybrat. V životě to málokdy máš. Proto jsou tu fotky. Aby nám nabízeli možnosti, kterých sami nedosáhneme. Momenty našeho života, které si vždy budeme pamatovat. Nech si tu fotku. Bude ti to připomínat. A neboj se, já ji nepotřebuji. Já tu vzpomínku mám navždy tady." Poklepal si na hrudník a mně bylo jasné, že myslí své srdce. Přikývla jsem a rozloučila se. Možná jsem konečně všechno začala chápat. Možná teď bude všechno jiné. Nebo možná ne. Ale vždycky tu bude více cest, kterými se dá jít. Protože každá fotka má svůj příběh…

Dlouho předlouho

25. listopadu 2012 v 21:25 | H.I.L. |  My diary
Já vím, tak dlouho jsem tu nebyla. Ale prostě nebyl čas. No, naposled v pondělí, že? Fíha, ani nevím, co se všechno stalo... No, můj pes má teď špatný anální žlázky. Prasklo jí to dovnitř, takže na tom není zrovna nejlíp. Ale už jí to prasklo, což je možná pro ni lepší, ale pořád to má zanícený a tak to je blbý, má kolem krku takovej ten límec a chudák kňučí, protože ju to bolí. Problém je, že se jí to stává hodně často, nejmíň 2x do roka a to není zorvna dobrý. Dvakrát do roka pro psa je jako 14x pro člověka. Což není moc supr, co? No, prostě ju asi budeme muset poslat na operaci, aby jí ty žlázky vyndali. Jenže jeden špatnej řez a poserou se jí svěrače no a to by neudržela moč ani stolici a pes je na odpis. Takže buď bude trpět dvakrát ročně strašnýma bolestma nebo půjde na operaci, kdy je velký riziko, že se to zkazí a pes je na uspání. Ach jo, nevím, co mám dělat... Nechci o ni přijít, má teprve čtyři roky... Ach jo...
No, ve čtvrtek byly taneční. Samozřejmě, jak se dalo čekat, bylo tam dost málo lidí - 31 kluků a kolem 34 holek(nějak záhadně se to pořád měnilo, tak už ani nevím). No, tancovalo se mi fajn, poprvé jsem si zatancovala s Ž(konečně!) a bylo to... No, ne že by mu to šlo, ale byla to úžasná zábava, kazil to, ale zasmála jsem se tak moc, až mě bolelo břicho. Fakt jsem si to užila. No, a pak jsem jela celou cestu domů s Kubou(tím, kterej připomíná Mirka Dušína, asi jeho zkratkou bude M, jelikož K už bylo využito na někoho jiného a nehodlám to převádět na další...). Bylo to super, asi nejdýl, co jsem si v životě povídala s klukem sama -_-, což je asi necelá hodina? Možná půl hodiny, ani nevím. Tak nějak. Ale ne, nechci kluka, ne, ne, ne. Jakmile o něm tak začnu přemýšlet, poseru to. Už tak jsem měla co dělat, abych si s ním povídala. Pfu, já to nějak zvládnu. Nic to nebude, jsme jen kamarádi a konec. Nic víc. Kašlu na kluky...
No, a v pátek, to jsem se zas pro jednou učila dějepis před hodinou venku na chodbě a přišel tam R s Honzou a R mi začal tleskat u ucha a pak si položil hlavu na moje rameno a začal mi máchat rukama před sešitem. Tak jsem mu řekla, že mi fakt s tím učením nepomáhá, tak přestal, ale pak začali s Honzou "přestřelku" a R mě chytil a že jsem jeho rukojmí a začal se blížit k Honzovi. No, ten, že prý mě zastřelil, ale R, že i tak mě může využít jako obranu jako mrtvolu, tak jsem jen podotkla, že ať není nekrofil, ale on si toho nevšímal a hrnul si to se mnou k Honzovi, kde jsme se všichni málem srazili(naštěstí jsem se vyvlíkla těsně před tím, než by mě mezi sebou umačkali -_-). No a pak mi R řekl, že mi pustí nějaký Electro či co, na to ale Honza, že to ne a řekl, že mi něco pustí a odhrnul mi vlasy a strčil mi sluchátko do ucha(což bylo dost kůl a příjemný; a ne, nejsem úchylák nebo tak, navíc se mi Honza nelíbí, teda ne že by nebyl hezkej, ale je to blbeček - typickým způsobem - a navíc má holku) a R mi z mobilu pustil něco, což jsem ale neslyšela, tak on mi to strčil ještě blíž k uchu, takže mi do každýho řvalo něco jinýho, tak jsem mu řekla, že to neslyším, tak "naštvaně" odešel(ne že by mi to vadilo -_- :D) a Honza po chvíli šel taky, protože začala hodina. Jo, nenaučila jsem se to. Ale naštěstí nezkoušela. Což o tomhle týdnu asi nebudu moci říct...
No, celej víkend jsem fotila fotky na fotografa GML. Nevím, jestli to bude mít nějakej úspěch, asi to není zrovna úža žúža, ale chci se alespoň zúčastnit. Témata byly: Stáří, Revoluce, Živly a Komponované zátiší. Mám 5 fotek(to je max) do živlů, asi 3 do stáří a jednu na revoluci. Dám je sem možná zítra, dneska už jsem dost ve skluzu i tak... No, což taky znamená, že jsem o víkendu nic jinýho nestihla, teda pravda, ráno jsem se na chvilku podívala na zemák, ale tím to haslo. Nic víc, což mě hodně znervózňuje. Za tři týdny(asi, pokud dobře počítám) píšu communy z matiky na tři hodiny, na což se potřebuju připravit, jenže nevím kdy a mít na to jeden poslední víkend asi není moc chytrý. Takže to budu muset dělat někdy teď, ale nevím, kdy to budu stíhat, takže sem pravděpodobně nebudu moc chodit, a když už, tak jen se podívat na moje oblíbený blogy. Ach hnusný život studenta francouzského gymplu. No, taky už se blíží Vánoce a já nemám jedinej dárek. Fakt skvělý. Taky nevím, kdy to mám stíhat, jelikož jsme se s holkama domluvily, že si dáme jen samovýrobní dárky, takže musím napsat povídky, navíc jsem si vymyslela supr plán, takže to nějak musím stihnout. Další důvod, že sem nebudu stíhat chodit. A pardon, je mi líto to přiznat, ale Raedwulf je pro mě důležitější než tohle. Tohle mi sice pomůže se vypsat, ale s náladou mi to nepohne. On mi tu náladu zlepší a to je člověku hned líp. Takže asi tak. Mým denním plánem bude škola, dárky a Raedwulf. Super, fakt super. Tady už končím, musím se ještě vykoupat a umýt si hlavu, nachystat si fotky na fotografa, abych je zítra odevzdala a přečíst si svůj zítřejší referát(kterej mám už nachystanej tak dva tři týdny -_- aneb profesorka pořád chybí a nám to nemůže odpadnout, ale musíme mít šílenej supl -_-). Tak se tu mějte, snad jsem na nic nezapomněla, a držte prosím palečky mýmu zlatíčku... ♥

Prodloužená za mnou, škoda...

19. listopadu 2012 v 20:37 | H.I.L. |  My diary

Divili by jste se, jak bych si to hnedka zopakovala... Ale to až později, začnu pěkně od začátku... No, celou sobotu jsem byla strašně vynervovaná, aby všechno dopadlo tak, jak má, abychom byli připravení, abych vypadala hezky a prostě abych náhodou zase se svým "štěstím" něco neprovedla. No, nakonec jsem smaozřejmě nestíhala, ale naštěstí bydlím jen 5 minut autem od místa setkání, tak na to táta dupnul a holky na mě i počkaly. No, bylo to super. Zatancovala jsem si, zasmála se a bylo to fajn. Hodně fajn. Vážně jsem si to užila. Smála jsem se, ječela a prostě se zase na chvíli odpoutala od "reality" školních povinností. Nádhera. Sice se to zase vrátilo, ale ten okamžik šesti hodin na podpatcích byl neuvěřitelnej. A ano, moje nohy neuvěřitelně bolí. Skoro nechodím -_-. Ale hlavně, že jsem si to užila. A byla jsem hezká :). Tohle jsem snad nikdy neřekla. Ale tentokrát jo. Slušelo mi to. Aspoň jedenkrát v životě že jo :P. No, prostě jsem si to užila. Vážně super :). No, a teď? Musím zpátky ke všem povinnostem, právě teď potřebuju najít blbý dva obrázky pozitivního a negativního konfliktu do frániny -_- a nemám žádnou ideu. Nějakou jsem měla, ale tu už jsem zapomněla :D. Kruci. No, je toho moc, nestíhám ani vlastní věci. Tedy, oprava, to nestíhám kvůli ostatním. Ale už jsem taková, radši jim pomůžu za vlastní neduhy. Heh... Ach jo. No nic, asi vás bohužel opustím, takže vám sem přidám písničku na povzbuzení a vážně, prodloužená byla GENIÁLNÍ!!! ♥

Trochu update po pár hodinách. No, zapomněla jsem říct, že jsem se dívala na Raedwulfa na live stream. Pokud nevíte, co to je, tak to znamená, že on něco hraje a vy se na to živě díváte a píšete si s ostatníma na chatu. Nejdřív jsem se dívala hned, jak jsem došla z prodloužené až do 2 do rána :D a pak včera až do 1 do rána dneska. A jo, i když byla škola. Takže jsem byla dost mrtvá a i teď usínám, ale pohodička. Stálo to za to. I když mě jeden borec nazval stalkerem, protože znám jméno Raplhova taťky, takže mě to dost sebralo, ale nahlásila jsem ho. Protože to fakt nebylo milý. No, ale i tak jsem si to užila, hodila jsem pár vtípků, Raed se dokonce jednomu zasmál jak střelenej(šlo o to, že bylo otevřený víko od tanku a on říkal, proč to maj otevřený, tak jsem napsala, že tam někdo prdí, tak potřebujou trochu vzduchu a on se krásně rozesmál - a jak jsem z toho byla šťastná!). Taky jsem potkala jednoho kůl kluka(doufám, že to byl kluk :D :D), dobře se s ním psalo :). Joo, já mám dva printscreeny, hodím je sem! Jsou hrozně vtipný, ach jak já toho chlapa zbožňuju. No, a co jsem ještě chtěla... Jo, už vím.
No, zítra mám jít s kamarádkou na fr. alianci do knihovny. Ale... nechci tam jít... Nejde o to, že bych nechtěla jít s ní. Jde o to, že je to zase možná jeden z mála dní, které jsou volné a nemusím se učit a prostě potřebuju mít chvíli volna pro sebe. Potřebuju si nafotit věci do fotografa GML. Potřebuju si přečíst plno knížek. A takhle? Takhle bych ani neměla čas, kdo ví, kdy bych přišla domů, pak ještě musela se psem a zase bych z volna nic neměla. Takže se asi zítra budu muset s ní pohádat, aniž bych chtěla... Ach jo. Víte, co je můj problém? Tohle: (udělala jsem si z toho řeč -_-)
Nesnáším, když slibuji lidem věci, o kterých vím, že je nemůžu splnit, zároveň však nesnáším říkat ne. Tyhle dvě věci si naprosto odporují, zároveň jsou to však dva stejně místně položené body, které se vytlačují ze svých kolejí. A já se nedokážu přiklonit ani k jedné z nich.
Je to jen taková frázička, prostě mě to napadlo teď. Ale je to velkej fakt. No nic, tím končím, zas půjdu spát pozdě, jak to tak vidím. Supr no, budu potřebovat energy drink nebo kafe -_-. Ach jo, tak tady jsou fotky a bye my friends ♥

Za 8 hodin už budu tam stát...

17. listopadu 2012 v 9:23 | H.I.L. |  My diary
Joo, nadpis vám toho asi moc neřekne. Ale to nevadí... No, prostě, za 8 hodin už musím být ready na svou prodlouženou a budeme DVĚ hodiny trénovat polonézu -_- Moje nohy asi hodně umřou, jelikož fakt nejsem nějak extra zvyklá na podpatky
(jen na taneční chodím v podpadcích, to jsou tak... tři hodiny v kuse na podpatcích, ale to pak už docela umírám), takže si asi budu muset vzít něco na přezutí... Bosá rozhodně tancovat nebudu, jen kdybych chtěla přijít o všechny prsty na nohou -_- No, jo, jsem nervózní. A jak moc! Uplně vidím, jak jsem dole na parketě, všichni na mě čumí a já hodím hubu -_- (a ne, neříkám to pro to, že bych se nějak chtěla shazovat, říkám to pro to, že moje (ne)štěstí je velmi nevyzpytatelné -_-). Ale nevadí no. Zato mám krásný šaty, doufám, že budu aspoň vypadat docela přijatelně, přijede za mnou kamarádka, která mě nalíčí a nakulmuje vlasy a tak. Hodně ju to baví a vážně to umí, tak doufám, že ze mě vytvoří princeznu. Nebo tak něco ^^. Safriš, znáte ten pocit, kdy jste tak nervózní, až je vám špatně? Jo, tak to právě zažívám. Mám z toho husí kůži. Doufám, že ještě večer napíšu, jak to dopadlo, protože navíc Raedwulf budu dělat live stream(jestli nevíte, co to je, tak to je, že bude hrát hru a člověk ho u toho přímo vidí, prostě je to jako sledování videa, akorát, že se to děje právě teď :D - neumím vysvětlovat -_-) a tak se jako pyšný "minion" musím dívat. Takže dorazím, zapnu počítač a v šatech se budu dívat na Ralpha :D. Ne, asi si je budu muset sundat, jinak mě mamka zabije, ale to je jedno, hlavně že stihnu Raedwulfa se Soundmanem a Nukedpixelem ^^. Soo, to je asi vše ohledně dnešního plánu(jsem pořád napjatá, připadá mi, že bych se měla chystat, i když je teprve 9:12, jenže víte co, když si to tak vezmete, je to jenom 8 hodin. To je dost málo -_- Takže bych se měla asi krapet chystat.
No, jinak, co se za poslední dny událo... Nevím, jestli se moc něco změnilo. Lidi ve škole stejní, škola stejná... Nic se nemění. A v tomhle směru to je dost blbý. Horší je, že s tím nic neudělám... Well, aspoň jsem ale dopsala dopis pro Raedwulfa(teda spíš přepsala, napsanej už byl), vyměnila peníze(řeknu vám, sehnat kanadský dolary je těžký jako prase, našla jsem je asi až po 6. hledání a obcházení směnáren) a koupila gumový žížaly(párkrát je jedl ve videích, říkala jsem si, že mu musím poslat ty český ^^). So, teď už mi chybí jen jeho adresa. Doufám, že mi ji dá, protože jinak by to přišlo dost vniveč. Ale doufám, že bude hodnej, dá mi ji, a já to budu moct poslat. Ani nevíte, jak děsně moc jsem za to šťastná. A teď jsem se zrovna dívala na jedno video od něj, nový, povídá o live streamu, co bude, o hrách, no a na konci pak něco málo ze života. Uronila jsem slzičku, zároveň však vím, že teď budu i já částí těch, kteří mu reálně pomůžou. Sice asi ne moc, ale ano. A je to neuvěřitelnej pocit. Hodím vám sem fotku kanadských dolarů, abyste mohli obdivovat jejich krásu :D. A kdybyste se ptali, kolik jsem za to sakra dala... Dala jsem dost, alespoň na moje úspory. Je to 50 dolarů, což je na naše v přepočtu 1075,- Není to nijak obrovská částka, ale vím mu nezvládnu dát. Bohužel... I tak se cítím fajn. A nejvíc se fajn budu cítit, až mu to pošlu. Na to se moc těším :). Ale teď hlavně cítím nervozitu a kmitající čas, takže tady končím a musím si jít umýt hlavu, ať vypadám k světu. Přejte mi prosím, ať to dopadne dobře a vrátím se v pořádku domů :). Adios Bambitos!

I'm gonna help you

13. listopadu 2012 v 22:32 | H.I.L. |  My diary
No, vím, že jsem tu dlouho nebyla. Zas nějakej ten pátek. Už ani nevím. Možná někdy před víkendem. Vím, že o víkendu jsem to moc nestíhala. Psala jsem tu strašnou diskuzi. Skončilo to tak, že jsem to psala celej víkend(doslova, jen s přestávkama na jídlo a spaní) a brečela jsem, měla totální depku, šílela, nervila, ale nějak jsem to napsala. A bylo mi z toho tak zle, že jsem to radši hned odevzdala. Ani nevím, jestli je to dobře. Ale to už mi je jedno. Upřímně, už nemám síly na nic jinýho. No, co dál říct. Moc nestíhám, ale chtěla bych dost věcí napsat, takže asi půjdu spát pozdě. Ale což, už jsem zvyklá. Je mi to jedno... No, takže. O víkendu mám prodlouženou. Těším se? Ani nevím. Asi ano, z části, ale jinak ani ne. Nevím, asi na takový události moc nejsem. Moc lidí, moc faleše... Ale aspoň budu mít hezký šaty. Jo, možná je taky důvodem, že můj hrudník je mile obsypanej pupínkama, což mě dost sere, zrovna když mám prodlouženou. Ach jo. No, taky jsem se dozvěděla, že jedu na výměnu. Do Le Mans. Těším se, bude to snad fajn, pravděpodobně je to moje poslední výměna, takže jsem ráda, že můžeme jet. Navíc jsem minule nebyla ve Francii, jen ona byla tady, kvůli té nemocnici a tak, a tak se chci zase podívat do toho super kraje. Jen je blbý, že oni nám přijedou 15.4. a já mám 16.-17. zkoušky z frániny. Což není moc dobrý. Mamce se to nelíbí už vůbec a řekla, že moje francouzska bude v tu dobu muset být u někoho jinýho, protože nechce, abych se z toho ještě stresovala a aby to nedopadlo tak jak letos v březnu(doktoři si myslí, že to mohlo být ze stresu, já pochybuju, ten já mám pořád, ale budiž). Takže tak... Co dále... Ach ano, má milá třída. Od minulýho týdne mě fakt sere. Mám asi vážně super výběr na spolužáky. No, pořád si ze mě utahujou z dobrejch známek, nadávaj mi do šprta a tak. Dneska v chemii jsem něco říkala kamarádce a profesor se otočil a zeptal se, jestli všechno chápu. Já, že jako hum asi a on, že když to chápu, tak jedeme na něco těžšího. A ozvalo se jenom nééé. A on coo, že když to chápu JÁ, tak je to v pohodě, no a z přední lavice se ozvalo: To je její problém. Vážně, té osobě bych ukroutila krkem. Kurva co si o sobě myslí? Že já tohle chci? Ach jo, jsem tak naštvaná a přitom tak zklamaná, že ani nevím, co mám psát. Chce se mi z toho brečet. Jenže oni jsou idioti a nechápou asi, že mi to ubližuje a pořád mi nadávají. A když jim řeknu, ať toho nechají, řeknou, že je to sranda. Jasně, sranda, možná tak jednou, ne když to opakuje každej den několikrát několik osob... A největším paradoxem je, že mi nadávají, že se učím, ale jsem jejich zdrojem úkolů a protokolů. Já pro ně obětovala snad půlku svýho volnýho času, protože se pro ně obětuju a pomáhám jim, snažím se, aby to pochopili, snažím se jim pomoct, a oni se takhle odvděčí. Ach jo... Asi nemá smysl to řešit...
No, a asi nejhlavnější věc... Rozhodla jsem se konečně udělat krok a napsat Raedwulfovi. Pro ty, co ho neznají, je to neúžasnější chlápek na světě. Je na youtube, najděte si ho. A prostě... na FB napsal, že nemá sílu udělat další videa a to prostě... pohnulo to se mnou. Už je ten čas. Vím, že si o mně všichni myslí, že jsem idiot, že tohe dělám. Ve třídě mi to říkají všichni, komu jsem to řekla. A vysmívají se mi a dělají si ze mě srandu. A to je od nich tak hnusný... Stále mi opakujou, ať se rozhoduju sama a pak mi vyvrací cokoliv, co chci... Ale teď zpět. Prostě hodlám poslat dopis s penězma. Jo, asi si taky říkáte, že jsem hlupák. Že jsem pitomec, že chci poslat peníze neznámýmu chlápkovi z Kanady, kterýho znám díky videům. Ale právě proto mi připadá, jako bych ho znala celej život. A on... on jedinej tu pro mě byl, když jsem byla v pytli. Když jsem na začátku roku neměla s kým si povídat, když jsem zůstala sama ve třídě. On tu byl, on mě udělal šťastnou a veselou. A mně přijde, že mu to dlužím. Dlužím mu to, že jsem šťastná. Teď chci, aby byl šťastnej. Ať si o tom každej myslí, co chce. I když vám řeknu, že psychika je pěkná svině. Parkrát vám kamarádky řeknou, že jste pitomý a že je to blbost a něco to s váma udělá. Ale já se nedám. Věřím tomu. Konečně zase něčemu věřím. A popravdě, přijde mi, že je mi lepším přítelem než kamarádky ze třídy. Jak patetické...
Přidávám fotku jeho dcery na Halloweenu a s ním. Abyste věděli, že vím, že on si zaslouží být šťastný...

Škola základ psychického kolapsu

9. listopadu 2012 v 19:42 | H.I.L. |  My diary

No... jak začít. Chtěla jsem napsat už tak před pár dnama. Vážně. Ale ta škola... ta mi to vůbec neulehčila. No, nevím, jak začít. Popravdě, nevím, jestli budu schopná napsat vůbec nějakej smysluplnej článek. Nevím, jestli znáte ten pocit, když máte hlavu tak plnou myšlenek, ale nedokážete se na nic soustředit. Tak to mám já. Jakoby moje hlava byla plná myšlenek, až je celá prázdná. Nedokážu se soustředit na jednu věc, nedokážu si vzpomenout na slova, nedokážu vymyslet normální alespoň trochu literární věty. Jsem vyčerpaná, bolí mě všechno, ale musím napsat diskuzi do frániny. To je ten největší problém. Musím to napsat za víkend. Musím. A je to těžký. Podle všeho to zabírá do 10 hodin. Což je hrozně dlouhý. Sice mám kus úvodu, jenže teď jsem přišla, že jsem to brala moc subjektivně a ne objektivně, tak to budu muset opravit. Ach jo... Jsem tak unavená, že mě to až vnitřně bolí. Nevím, jestli chápete, jak to myslím, ale nevím, jestli to jde nějak moc líp popsat. Cítím se vyčerpaná. Poslední tři týdny jsem neměla pořádnej oddych, jenom samá škola a nic víc. Strašně je to na mně vidět. Jsem na pokraji sil. Bojím se, že s takovou už to dál nedotáhnu. Potřebuju jen chvilku volna, bez přemýšlení nad školou, bez stresu, bez starostí. Chce se mi brečet. Nevím proč. Je toho na mě moc. Asi si myslíte, že jsem slaboch. Možná jo. Já nevím. To ta škola a kamarádka ze školy. Teda, nevím, jestli můžu říkat kamarádka. Doufám, že jo. Problém je, že to nemůžu napsat, protože nechci, aby na mě byla naštvaná. I takhle už to je na pokraji, když o tom píšu. Ale tak bych potřebovala se z toho vypsat. Strašně. Příště svůj blog nikomu nedám. Takhle jsem strašně omezená. Ale nevadí... Ach jo. Škola škola škola. Ta mě vážně jednou zabije... Chtěla bych teď vážně psát něco srozumitelnýho, ale nedokážu na nic přijít, na nic se soustředit. Takže to asi moc nepůjde. Cítím se, jako bych měla brzo prasknout. Mám chuť se rotříštit jako kapka vody. Všechno mě tak bolí. A nemůžu si odpočinout. Nemám čas na odpočinek. Je toho moc. Nevím, co mám dělat. Nevím, jak se s tím vypořádat. Možná to moc řeším. Možná bych se na to jednou mohla vykašlat. Ale jsem perfekcionista. Já to řeším. A čeho se mi dostane? Všichni si ode mě všechno opíšou a pak mi nadávají do šprtů. Že nedělám nic jinýho než že se učím. Že to je jediná věc, co mě baví. Oni nevidí, jak mi to ubližuje. Je jim to jedno. Hlavně ale, že pro ně je to sranda. Oni si přece ze mě dělat srandu můžou. A mám to brát přece jako srandu! Ale jak to tak mám brát, když mi to opakují každej den. Jsou na mě kvůli tomu hnusní. A pak si zase opíšou úkoly. Měli by přemýšlet, co vůbec chtějí. I když já sama to nevím. Nevím, co chci. Proč jsou na mě tak zlí? Ach jo... Nemám se učit? To mám ze sebe dělat to, co nejsem, aby mě přijali? Pak by to bylo: Ježíš, jakto, že máš takovou známku? Cos dělala? A všichni si ze mě utahujou, když dostanu dvojku. Já... už takhle nemůžou. Oni nechápou, jak to bolí. A když jim řeknu, ať toho nechaj, naštvou se nebo řeknou, že je to jen sranda. A já se s nima nechci hádat. Nechci se s nikým hádat. Ale sranda to není. Ubližují mi tím. Ale to je jim jedno. Nevím, co mám dělat. Nevím. Já... nevím ani, co psát, nevím, co vůbec píšu. Chtěla jsem napsat tolik věcí, ale nezvládám to. Bolí mě to, tak nějak uvnitř, každej pohyb. Nevím, jak se toho zbavit. Strašně to bolí. Jak mám sakra napsat tu diskuzi? Asi se trošku hroutím. Sakra, prosím, tohle je na mě moc. Asi jsem slaboch. Já nevím. Teď je mi to jedno. Už nemůžu psát. Šílím z toho. Omlouvám se...

Platonicky...?

3. listopadu 2012 v 23:45 | H.I.L. |  My diary
Ahojec... Nop, popravdě jsem dneska psát nechtěla. Nevím, prostě jsem si říkala, že to o víkendu nechám být a kdyžtak až potom. Ale nemůžu. Je sice pozdě, ale potřebuju tohle napsat. Možná to jen ze sebe potřebuju dostat, možná bych i chtěla poradit. Nevím, stejně si to asi přeberu po svým. Ale i tak. No, dneska jsem měla v plánu se učit. Aspoň něco. A pak měla přijít babička a pak jsem měla jít na party. Skončilo to tak, že jsem celej den hrála mass effect 2, pak přišla babička, pak jsem zjistila, že akce je zrušená, což mě dost naštvalo a nakonec babička odešla a já skončila u sledování videí od Raedwulfa. On dřív míval i jinej channel, dřív hodně posiloval, ale kvůli penězům to přestal zvládat a nakonec skončil u videí. Vím, že to většině přijde asi patetický nebo tak, chápu to, fajn, ale je něco jinýho o tom slyšet a něco jinýho to prožít. Tak prosím komentáře o tom, že by měl radši cvičit nebo si hledat lepší práci než aby hrál, si nechte pro sebe. Chápu, že je to váš názor, já vám ho nechci brát ani vyvracet, proto mi to sem nepište. No, to je jedno (pokud se chcete podívat, zde). No, a jak jsem ho tak sledovala, prostě jsem se usvědčila v tom, že ho mám vážně ráda. Nemyslím ráda jako oblíbeného youtubera, myslím ráda jako že ho mám vážně ráda. Jako že jsem asi trošku zabouchnutá. Asi to je divný, vlastně, jak to tak píšu, taky mi to přijde dost divný. Asi by většině vadilo, že je mu 26, ale podle mě to není takovej rozdíl(ne že bych o tom přemýšlela). Prostě... Je tak hodnej a milej, je srandovní a prostě je jedinej, kterej mě dokáže po sakra posraným dnu zlepšit náladu. On je jedinej, kterej mě dokáže rozesmát, ať mi je jakkoliv. A nedovedete si představit, jak jsem mu za to vděčná. Jsem závislá na jeho videích, protože mi dokážou tak neuvěřitelně zvednout náladu, že to není ani možný. Mám ho doopravdy ze srdce ráda. Je to divný asi, já vím. Je až z Kanady. A má přítelkyni a dceru. Což mu strašně moc přeju. Nejvíc z celého srdce si přeju, aby byl šťastný se svou rodinou. A přitom doufám, že ho někdy v životě potkám. Ach jo, asi si myslíte, že plácám hlouposti... Myslíte, že takový poblouznění je platonický? Já si nemyslím. Připadá mi, jako bych ho prostřednictvím těch videí znala celej život. Navíc, pro mě "platonický" znamená to, že se člověk zamiluje do osoby, která neexistuje. Jako do osoby z filmu. Pak si myslí, že je takový i herec, a přitom to není pravda. Je to jen jedna vymyšlená osoba. To je podle mě platonická láska. Ale každý k tomu asi má jiný názor. Ach jo. Nevím, co si o sobě myslet. Ani nevíte, jak moc pro mě znamená. Myslím, že už jen to, že se kvůli němu snažím najít brigádu mluví za sebe. Možná jsem divná, ale jsem svá. Dělám věci pro lidi, který mám ráda. Protože mně na ostatních záleží...
Škoda, že jsem tak unavená. Napsala bych možná i víc. Mimochodem, není žádnej mega šampon či jak si každej představuje ideál chlapa. Je to úžasnej, roztomilej, vtipnej chlapík, kterej nikdy neomrzí a nezklame. Možná přidám fotku... Jinak, jestli se chcete podívat na jeho přítelkyni a hlavně dceru, koukněte se na její channel zde. Víc už nedám, ještě se musím jít zkulturnit do koupelny a pak se na něco kouknu se ségrou. A zítra povinně den učení. Hell...
P.S. vím, že je rozmazaná, je to jen fotka zachycená z webky, ale je na ní sakra roztomilej i tak ^^

Knižní vzpoura

2. listopadu 2012 v 23:37 | H.I.L. |  My diary
Ha, asi to bude zase jenom rychlovka. Nemám je ráda, radši se článku vždy věnuju naplno, ale je pátek, já jsem sakra unavená, je 23:30, zítra mám napilno (škola zmetek :D a samo sebou si chci něco přečíst a udělat si chvilku volna, ještě přijde babička oslavit můj nedělní svátek(a ne, nejsem Karla :P) a nakonec je večer párty od tanečních, na kterou ale nevím, jestli půjdu). No, takže, k tomu nadpisu. Přidala jsem se k jedné "knižní vzpouře", kterou vymyslela kamarádka, co má blog o knížkách (recenze apod.). No, tak jsem si řekla, že se moc ráda zapojím a zároveň k tomu využiju svůj foťák a budu to fotit. Takže si pravděpodobně přihodím jednu rubriku a do toho budu házet tyhl příspěvky. Některý z těch věcí dělám už teď, takže to nebude tak složitý :). Teda, možná :D No, tady je ten blog a info: http://awekkisworld.blogspot.cz/2012/10/knizni-vzpoura-informativni-clanek.html
K tomu ještě, jak si přečtete, musím vymyslet 5 dalších, tak pouvažuju, nebo pokud někdo bude mít nějakej super nápad (beru i šílený, těžký nebo tak něco, ať je větší sranda :)), moc bych to ocenila :). Tak, jinak se mám docela fajn, sice jsem dostala zbytečnou 2 z testu, ale s tím nic neudělám, tak na to kašlu. A dneska jsem si zas po nějaké době čmárala svoje děsný věci, dostala jsem se k mořským pannám. Není to vůbec žádný umění, spíš pro srandu. Jestli se zítra dostanu ke scaneru a jestli pojede, oscanuju to a hodím to sem. Stejně nemám ráda, jak kreslím. To, že mi to nejde, mě trochu odrazuje. Hlavně proto, že zrovna nemám, kde se to učit. Ale já si věřím, budu pracovat, koupím si knížky o anatomii a vypracuju to. Jedna z věcí, co bych chtěla umět :). To mi připomíná, že si musím nafotit do školní soutěže. Ach jo, nevím kdy jak co a to je dost problém. Mám na to asi 3 týdny a moc to nedávám. No, nějak to budu muset zvládnout. Tím asi dnes končím, aloha a užijte si víkend :)

Rychlovka

1. listopadu 2012 v 22:46 | H.I.L. |  My diary
Ne, není to žádná rychlovka za křovím. Spíš tenhle článek bude naprosto rychle odfláknutej. Je skoro jedenáct večer a já mám zítra na 7 tělocvik. Přišla jsem před hodinou a půl z tanečních a jsem nadmíru unavená. No, v tanečních jsem si našla partnera. Teda, musela jsem se zeptat a on mi řekl, že ZATÍM ať s ním počítám. Debil. Ale hlavně, že někoho mám. No, tohle jsem chtěla napsat už včera, teda, ne to s tanečníma, ale ohledně Halloweenu. Neslavím ho, v podstatě neslavím ani dušičky, ale dovolila jsem si na to napsat povídku. Trošku jsem si k tomu pustila písničku, tak tu vám sem přidávám, společně s odkazem, a tím asi končím, protože jsem tak vyšťavená, že bych asi víc nenapsala. Tak tady je povídka, dole písnička a dobrou!