Moje básně a sonety(popřípadě fotky), kopíruj jen s odkazem!!! Děkuju!...
Vím, že to tady moc nestíhám upravovat, tak se za to omlouvám. Zkusím to postupem času zpravit. Díky za pochopení.
your Jasmine

Prosinec 2012

Konec světa? Haha, výsměch Tobě

21. prosince 2012 v 19:16 | H.I.L. |  My diary
No jo, taky jste v to nevěřili? Je to pitomost. Už vidím, jak bude naplánováno, jak meteority postupně padají dle časových pásem -_- No, to už víc věřím v kruhy v obilí a to, že tady někdy přistanou mimozemšťany (aneb Mass Effect umí ovlivnit :D).
Tak, jsou tu skoro Vánoce lidi. Jak se těšíte? Já už i docela jo. I když mi chybí ta pravá vánoční nálada. Nějak to prostě tou školou, venkem bez sněhu a chybějícím vánočním stromkem necítím. Nebo jsem taky možná dospěla. Tak jako tak mi to chybí... No, tak hlavně vám přeju hezký Vánoce a Šťastnej Novej rok, ale to vám pravděpodobně ještě popřeju, určitě se tu objevím po Vánocích, možná ještě i před.
Teď momentálně jsem unavená, tedy spíš, nechce se mi nic dělat :D a to ještě musím napsat mail a napsat do deníku, takže nevím, jak to udělám :D. Shrnu rychle tento týden, jen ty zajímavé části. V úterý jsem byla na literární soutěži, mé dílo zde: tady, včera bylo vyhlášení fotografa GML a já jsem v jedné kategorii vyhrála 2.místo!!! Ani nevíte, jak moc to pro mě znamená. Vždycky jsem toho chtěla dosáhnout a ono se mi to povedlo! Jsem strašně moc šťastná! Hrozně mě to potěšilo a zvedlo náladu po celej den. Budu viset v bufetu! Juhů! A celkově jsem byla 9.-10. společně s Ž. Potom jsme hráli volejbal, teda, děcka ze třídy hráli normální zápasy a až ty skončily, hráli jen jakože proti druhé třídě a na poslední zápas jsem si šla zahrát i já. A nějak mě to začalo dost bavit, takže asi začnu chodit do volejbalu :). A dneska byla besídka, rozdaly jsme si s holkama dárky, dostala jsem nějaký ty naušnice, geniální obrázek ♥, svíčku s plyšáčkem ptáčka, povídku a knížku a sošku soba :). Jo a ještě takovou ozdobu na stromek se sobem :D. Pak jsme si zahrály Sabotéra a šly se podívat na finále volejbalu. Hned potom jsem šla s kamarádkou ven, což bylo super :) a teď jsem akorát před tak půl hodinou dorazila domů. Mám pár fotek a videí, strašně se mi totiž líbí jedny videa, co dělá holka na deviantu: tady, tak z toho zkusím něco vymyslet a uvidíme :). Toť vše, jdu stihnout to ostatní a pak si odpočinout u hry :). Ádios!

Jsem někdo jiný aneb Mé železné já

21. prosince 2012 v 19:05 | H.I.L. |  Prose
Člověk by řekl, že během života se měnit nebude. Věří tomu. Věří, že pořád zůstane tím, čím chtěl být, že si půjde za svými sny. Je těžké říci, zda je to správně. Možná bychom měli očekávat, že se něco změní, aby nás to pak tak nepřekvapovalo. Však pro lidi je snadnější myslet na to, že všechno zůstane ve svých kolejích. Neposkvrněno.
Když jsem byla menší, také jsem tomu věřila. Věřila jsem, že všechno se vždy bude odehrávat tak, jak bych si představovala. Že je svět ideální, všichni jsou šťastní a nic nás nemůže rozhodit. Věřila jsem, že pro každého je zde naděje. S gymnáziem to přešlo. Možná nás tu naučili pochopit pravou podstatu světa. Nebo to bylo právě ono, co nám ukázalo, že ne všechno je tak snadno získatelné. Pochopila jsem však jednu zásadní věc - měníme se.
Každá maličkost, o které v našem životě rozhodneme, nám může osud posunout do milionu možných cest, které ovlivňují celý náš život. Nejhrozivější na tom je, že to nikdy nemůžeme vzít zpátky. Pravda, je zbytečné se zabývat špatnými rozhodnutími, ale člověk je uzpůsoben k přemýšlení a nedá mu to. Ne vždy se dá vše jen přejít mávnutím ruky.
Jak jsem řekla, gymnáziem jsem začala všechno chápat. Tedy, možná ne správně, ale dle svého úsudku to tak beru. Naučila jsem se důležitým věcem, které ostatní přátelé ze základní školy ani v životě neslyšeli. Nejde však o to, že by byli méně vzdělaní nebo dokonce hloupí. Podstatou je, že my jsme s gymnáziem vyspěli. Najednou mi svět nepřipadal tak dokonalý, jak vypadal pod slupkou dětské nevinnosti. Právě teď na světě umírají tisíce, ba statisíce lidí, a já si to uvědomuji. Zní to děsivě, že? Tomu já říkám přechod na prestižní gymnázium.
Největším zlomovým bodem však bylo letošní jaro. Zdálo by se, že běh není nějak náročný sport na zranění, ale pokud běžíte kolem autobusu u sbíhajícího se chodníku, člověk se může i zabít. A já se tomu nebezpečně přiblížila. Myslím, že fibrilace srdce je dostatečné popsání toho, co se stalo. I když… Možná ne. Já sama doteď nevím, co se stalo, stejně jako doktoři. Jediné, co vím, je, že jsem měla fibrilaci, masivně zaplněné plíce krví a 5% na přežití.
Víte, v tu chvíli člověk začne nad vším přemýšlet. Měsíc v nemocnici je přece jen dost času na to, abych se nad vším zamyslela. Nad podstatou celého života. Nad tím, co bylo, co je a co teprve přijde. Je to až hrozivé, když si člověk uvědomí, že je to zrovna on, komu se něco takového stalo. Vždyť mi je 16! A já skoro zemřela. Najednou se ze mě stala dospělá osoba, plně vědoma svého rozhodování a rozmýšlení.
Doktoři nevěděli, co se mnou. Nikdo nevěděl, zda jsem spadla a kvůli tomu měla fibrilaci nebo přesně naopak. Snažili se mi ji vyvolat všemožnými bolestnými zákroky, ale nikdy se jim to nepodařilo. Nakonec došli k nejjednoduššímu závěru - dát mi kardiostimulátor. Vyřešilo by se tím vše. Nemuseli by se dále zabývat příčinou, jen mi to dají jako pojistku proti případným opakováním, aby se o nic nemuseli starat. O to přeci v dnešní době jde, ne? Všechno vyřešit snadno a rychle a pak "to" vyhodit jako odpad společnosti.
Když jsem odcházela z nemocnice, cítila jsem se jako někdo jiný. Částečně to bylo i způsobeno přísunem čerstvého vzduchu po měsíci zavření v pokoji, ale základ to mělo stále stejný. Měla jsem v sobě "přátelské" těleso, zabírající mi skoro celý levý prsní sval. To se nedalo přehlédnout. Navíc, lékaři mi ani nedali žádné informace, jak se k tomu chovat, kam můžu chodit, co můžu dělat; jediné, co mi poskytli, bylo, že když vejdu do elektromagnetického pole, dostanu elektrickou ránu. Měla jsem strach, bála jsem se, co by se mohlo stát, jak budu dohánět školu, jak s tím budu žít… Ale, zvládla jsem to. Přežila jsem svou smrt, které mě avšak silně poznamenala.
Prvních pár dnů bylo nejděsivějších. Nedokázala jsem se přiblížit k žádnému přístroji, měla jsem obavy vůbec vyjít ven z domu. Je hrozný pocit, když nevíte, co máte dělat, co se stane, jak se to stane… Dočista vás to pohltí a nepustí ze svých spárů. Z těch se musíte vybojovat.
Za celou tuhle hrůzostrašnou událost jsem se změnila asi nejvíce za svůj život. Stal se ze mě jiný člověk, s jiným uvažováním. Časem mě dostihlo, jak uvažuji nad lidmi, kteří to mohli přežít také. Ale nepřežili. To já byla jednou z dvaceti.
Existence života pro mě nabyla nového významu. Konečně jsem pochopila, proč si lidé mají vážit života. Proč si ho mají užívat. Nikdy nemůžeme odhadnout, co se nám v příští minutě, ba i sekundě, přihodí. A byla by škoda přijít o všechny ty úžasné momenty.
Zároveň jsem si však uvědomovala ta omezení, která mi to dává. Nemůžu skoro plavat, nemůžu zvedat těžší věci… To poslední se možná nezní tak hrozivě, ale když si do budoucna představím, že ani nebudu schopna zvednout vlastní dítě, zdá se to trochu zoufalé. Asi je brzo přemýšlet nad takovými věcmi, ale pokud se vám stane něco takového, něčemu se přiučíte. Není občas na škodu zapřemýšlet do budoucnosti, pouvažovat nad možnostmi a usměrnit si to v hlavě.
Co jsem si z toho všeho tedy vzala? Hlavně změnu sebe a svého postoje. Pochopila jsem mnoho věcí, které jsou pravděpodobně ostatním uschovány. Není totiž zrovna snadné probudit se v nemocnici obmotaná desítkami hadiček, když ani nevíte, co se vám stalo. Vím, že jsem jiná než ostatní, i když to možná navenek není poznat. Dalo by se říci, že mám psychický deficit. Ale to je jedna z věcí, s kterými se člověk musí naučit počítat. Ne vždy totiž všechno dopadne tak, jak si to představujeme…

Něco za mnou, mnoho přede mnou...

14. prosince 2012 v 20:03 | H.I.L. |  My diary
No, tak mám ty communy za sebou. A... nebylo to tak děsný. Nebyla jsem ani tak vyklepaná. Bylo to v pohodě. Asi jsem tam nasekala pitomý chyby, ale mám z toho docela dobrej pocit. Teď už mi chybí jen fyzika v pondělí, která se mi ale vůbec nechce psát, jsem mimo učící se dobu. Nu což, nějak to budu muset zvládnout.
Momentálně ležím v posteli, okolo sebe miliarda kapesníků, čaj a teploměr. Jep, jsem nemocná. Bohužel to nějak musím vyležet do pondělí, abych si napsala ten debilní test, v úterý mám literární soutěž, ve středu mathèmatiques sans frontières(jep, francouzská matematická soutěž pro celou třídu) a ve čtvrtek fotografa GML(a byla bych neuvěřitelně šťastná, kdybych vyhrála alespoň 3.místo... což se nestane, protože já a moje "neštěstí" válíme všude :P) a nakonec v pátek je školní besídka, kterou si nemůžu nechat ujít. Až na to, že nemám skoro žádný dárky, tak fakt paráda... Nějak to budu muset stihnout no...
Co ještě více... Dneska, když jsem místo školy ležela v posteli, jsem se brouzdala v youtube a našla jsem něco neuvěřitelnýho. Mladýho Ralpha ♥. Panebože, on si tam strhává tričko :3 :D. Ach jo, a taky zpívá. A je to... neuvěřitelný. Dám vám sem 3 nej videa, jsou to dvoje channely, ale panebože, teď už asi 20 minut dokola poslouchám jeho cover k Roulette - System of a down. Můj bože, můj bože. Tak úžasný. Je to drsný drsný drsný. Jedno video je když mu bylo 19! To je prostě... Wow. No, hodím je pod tenhle paragraf, myslím, že ještě pár věcí na srdci mám.
My god ♥ Ještě ten jeho mladej smích, my gosh. Je to brutální ♥. A v tom poslední videu, to je jeho bunda, kterou teď nosí! Awwww :3. A ten konec - typickej Ralph :D. No nic, asi už máte dost mýho Ralphovství, tak to hoďme jinam. (And yeah, I think I'm in love ♥ -_-)
No, Vánoce. Kdo by se netěšil, že? Já... Samozřejmě, že se těším. Ale... Už to není to, co to bývalo. Už to není ta krásná dětská vánoční nálada. A chybí mi to. Chybí mi ten vánoční pocit. Ale ten už se asi nevrátí. Gympl mi tu ideu zničil a už to tak asi i zůstane. Do posledního týdne jsem se musela učit jako blázen, takže jsem vůbec nevnímala, že se blíží Vánoce. Takže teď to prostě už necítím ani tak... Ach jo... Navíc nemám ani ty blbý dárky, pro nikoho. A kolik na to mám? Týden. Blbej týden na dárky. Bojím se, že nemám šanci to stihnout... A... je to blbý. No, taky mě štve, že hlavní věc, proč se těším na Vánoce, je, že budu mít volno. Vlastně, těšila se. Jelikož teď jsem přišla na to, kolik mám věcí na udělání a děsí mě to. Děsí mě to. Vážně. Nemám klidu ani o prázdninách. Bojím se, co ještě přijde. Bojím se, že to nezvládnu. Bojím se, že všechny zklamu... A že zklamu sama sebe. Ach jo... Cesta touhle školou je jako peklo. A nevím, co si z toho odnést. Tvrdou dřinu až k slzám? To je jedno... Stejně to nikoho nezajímá. Zase budu jen nějakým pesimistickým blbečkem, a na to všem upřímně seru.
Nevím, jestli mám co víc říct. Asi ne. R je pořád sráč, škola je na prd, já jsem nemocná, Ralph je můj hrdina. Toť vše, co mohu říct. Jo a Merry Christmas...

Ano, nemám tu býti...

9. prosince 2012 v 1:15 | H.I.L. |  My diary
Jo, správně. Nemám tu co dělat. Říkala jsem, že se stavím až v pátek. Ale nemůžu. Nemůžu tohle nenapsat. Protože mě to drtí a chci se toho zbavit...
No, začnu něčím jiným. Dnešek jsem sice proseděla v učení, ale trošku "lajdáckým způsobem". U biologie jsem hrála PS2 hru Dog's life, takže si asi dokážete představit, kolik toho z té biologie umím. Ale ne, docela si to pamatuju :P. Jinak, ta hra je asi pro děti od 3.let, ale je to docela super. Teda, ovládání je občas dost šílený, dost jsem teď zuřila, ale jinak je to fajn hra. No jo, jsem na takový ty blbosti, u kterých si člověk odpočine. A pak po obědu, novým dílu TVD a vyvenčení psa jsem se vrhla na matiku. Projela jsem si starý věci a všechno, co jsem si nepamatovala a co tam má být, sepsala si to nejhlavnější na papír a poslouchala u toho hudbu. Musím říct, že v poslední době jsem si oblíbila jednu písničku od Davida Guetty. Je neuvěřitelná. Věřím, že ju většina z vás zná. She wolf. Prostě úžasná ♥. No, nakonec jsem se podívala na New Girl, nový videa od Raedwulfa, projela oblíbený stránky na netu a teď jsem tu.
Než se vrhnu k tomu, co bych chtěla říci, je tu ještě jedna věc, co mi leží na srdci. Znáte to, jak se říká, že většinu věcí člověk dělá z náhlosti a nakonec zjistí, že to vůbec nechtěl udělat? Tak mně stále leží dopis pro Raedwulfa ve stole, ale nic takovýho nepociťuji. Stále jsem si naprosto jistá, že mu to chci poslat, že mu chci pomoci, že chci, aby byl jeho život úžasný a aby měl tu nejúžasnější dceru na světě. Dneska dal na FB fotku... Je mu tak podobná. Je to tak nádherná věc. A víte co? Jsem na sebe pyšná. Je to asi první věc, o které jsem se sama rozhodla a jsem o ní pevně přesvědčena. A je to jen díky Ralphovi. To on mi dokázal, že člověk dokáže překonat i věci, které se zdají nepřekonatelné. Jen musíte být sami sebou, musíte si být jistí, že to, co děláte, je to správný. A on mě tou cestou vede. Věřím v něj a to mi pomáhá věřit i v ostatní. Pomáhá mi to věřit, že přijdou lepší zítřky. Že možná jednou všechno bude úžasný. A nechci se toho vzdát. Nechci se vzdát toho, že konečně je někdo, kdo mě umí udělat šťastnou. Alespoň na vzdálenost Kanada-ČR.
Teď ale asi k té hlavní věci. Stalo se vám někdy, že jsem si mysleli, že jste se v někom zmílili, ale nakonec jste si přece jen řekli, že jste příliš paranoidní, nechali jste to být, a ono se to najednou ukázalo jako pravda? Mně jo... Pamatujete určitě na R. No... V poslední době se ke mně zas dost "měl". O zadku víte(ach bože, to zní ale debilně) a taky na mě mrkal a tak. To je v podstatě jedno. Ale já si pořád říkala: Má holku. Je to hajzl. Jenže holky mi říkaly, že pokud to nevím jistě, tak proč to zavrhuju? A já najednou začala uvažovat, že možná to nebyla jeho holka. Že možná s ní nic neměl. Že možná jen blbnu jako pitomec. A... On je hezkej. A víte... Je docela fajn pocit, když vám někdo něco takovýho "provadí", obzvlášť, když je to poprvé v životě, co vám tohle někdo dělá. I když je to pitomý, na jednu stranu je to i milý. Tak jsem si říkala, třeba mají holky pravdu. Nechtěla jsem tomu věřit, ale začala jsem se poddávat. A to jsem nechtěla dopustit. Proto jsem se, i proti své vůli, vydala na pitomej FB průzkum. Nechtěla jsem ze sebe dělat nějakýho pitomýho stalkera nebo co, ale chtěla jsem to vědět. A... co jsem nenašla? Fotku, jak se s ní líbá. Takže... jo, je to jeho holka. Nebo byla. Bylo to z června. Ale je to jedno. V té době už dělal ty svoje narážky. A... teď ho nesnáším. Doopravdy. Nechci ho ani vidět. Je mi z toho zle. Proč jsou kluci takový? Proč jsou takový hajzly? Ach jo, proč já se vždycky poddám takovým pitomcům? Je to zase jedno z těch mých "neštěstí"? Už nevím, co mám dělat. Už mě nebaví pořád jen dělat ze sebe pitomce. Kašlu na to. Kašlu na kluky. Welcome my life, we're gonna live alone forever...

Pozastavení se nad důležitými věcmi...

7. prosince 2012 v 23:03 | H.I.L. |  My diary
Víte, nechtěla jsem sem ani psát. Mám tak moc věcí, že pokud se z toho nezblázním, zblázním se hned potom. Píšu ve čtvrtek tříhodinový test z matiky ve fránině a k tomu nám nasolili profesoři test s fyziky v pondělí a z biologie v úterý. Nesnáším je. A k tomu nemám žádný dárky a jsem z toho totálně ve stresu. To jsem ale nechtěla řešit...
Nadpis, co jsem napsala, mě napadl po tom, co jsem se šla podívat na Deviantart. Mám tam svůj účet samo sebou(kdyby někdo chtěl, jsem Jess-HIL, ale chci se přejmenovat, bohužel to bez premium účtu nejde :/) no a tak jsem projížděla, co je novýho od lidí, co sleduju, kdo mi poděkoval za favorites a tak. A jedna holka mi napsala, že děkuje za komentář, tak jsem jí napsala, že mám ráda všechno od ní (což je pravda, je fakticky úžasná) a ona napsala, že jí to zlepšilo den. A mně to tak potěšilo. Je tak úžasnej pocit, že se člověk může propojit s lidmi z druhého konce světa, které ani nezná, a prostě jim zvednout náladu. A mě to tak potěšilo. To mě baví. Baví mě, když můžu lidem udělat úsměv na tváři. Nemám čas na zájmy? Bohužel, je mi to líto, ale za cenu toho pomůžu lidem ze třídy s úkolama a učením. Možná to ocení jen v tu chvíli a je jim to ukradený, což mě mrzí, ale neřeknu jim ne, protože je nechci vidět smutný a naštvaný. Mám ráda, když můžu ostatním udělat radost. Když vím, že jsem pro ně něco udělala. To stejný pro Raedwulfa. Tak se těším, až mu to pošlu. Ano, přišla jsem o tisícovku, ale za dobrým účelem. Ostatním to vadí, ale já to chci udělat. Nechci se řídit ostatními. Chci být sama sebou. I když to neumím. I když padám na hubu. Dneska jsem četla jeden nápis na tričku: I pád na hubu je pohybem dopředu. A to je tak pravdivý. Je to fakt. Prostě to tak je. Nějak jsem se ztratila v tom, co chci napsat. To je jedno. Prostě je skvělej pocit pomáhat ostatním a dělat je šťastný. Asi to tak moc lidí necítí, ale je to skvělej pocit. Škoda, že to ostatní nevidí.
Jinak, dneska jsem byla v nemocnici na kontrole se srdcem. Vypadá všechno ok, měla jsem záznam včera v tanečních hned na začátku, tak nechápu, co jsem dělala -_- Ale zjistila jsem, že jsem immortal :P. Nahodí mě to, když se mi zrychlí srdce nad 220(pokud si to dobře pamatuju, možná ne :D) a nahodí mě to, když se dostanu pod 40. Takže vlastně kdykoliv se mi zastaví srdce, nakodí mě to zpět. Super :D. No, to je asi vše, co jsem chtěla říct, pravděpodobně napíšu a po communech z matiky, který jsou v ten čtvrtek, takže zatím se mějte. Bye...