Moje básně a sonety(popřípadě fotky), kopíruj jen s odkazem!!! Děkuju!...
Vím, že to tady moc nestíhám upravovat, tak se za to omlouvám. Zkusím to postupem času zpravit. Díky za pochopení.
your Jasmine

Únor 2013

I am crazy

20. února 2013 v 23:13 | Jasmine |  My diary
Dlouho jsem nepsala. Nebylo o čem. Jsem doma a nemocná.

Poslední dva týdny byly ty nejhorší v mém životě. Cítím se zoufalá, zmatená, prázdná. A šílená. Stávám se někým jiným a neumím tomu zabránit. Dva týdny jsem nikoho neviděla a nevadí mi to. Jsem sama. Začínají mě brát psychologický filmy. Dávají mi pohled na druhou stranu lidí. Tu, kterou často navštěvuji. Rozbuší mi to srdce tak, že cítím tu kovovou krabičku v sobě. Přemýšlím, jestli jsem to nevyhnala moc, jestli mi to nedá ránu. Co by se stalo? Nic. Jen bych měla o ránu navíc. Nic by se nezměnilo. Vidím všechny ty věci kolem sebe a přemýšlím, co by se změnilo, kdybych je přeskládala na jiná místa. Všímala bych si jiných věcí? Začala bych dělat něco jiného? Ale vždyť já stejně nic nedělám. Učím se. To zabírá většinu mého času. Učení, stránky popsané bláboly, které do nás hustí. A co z toho mám? Nic. Necítím z toho nic. Jen sleduju, jak všechno kolem utíká. A nic s tím neumím udělat. Jsem šílená. Asi mi vážně nakonec ruplo v bedně. Nebo je to tím, že je 11:11 večer a já natajno rychle něco píšu, abych dala vědět, že žiju. Žiju a žít budu, o to se nebojte.
Přemýšlím, že skončím z blogem. Stane se ze mě naoko šťastná holka, která bude mít všechno jen pro sebe. Protože jen já dokážu pochopit sama sebe. Nikdo jiný to neumí. Horší bude, až se přestanu chápat. Ale nedostala jsem se už přes tu hranici? Co já vím. To je jedno. Jen jsem chtěla dát vědět, že jsem živa, a taky to, že můj blog pomalu upadá. Možná už mě nikdy neuvidíte. Co já vím...

Záchvat panického smíchu?

10. února 2013 v 20:17 | Jasmine |  My diary
Před chvílí se stala vážně špatná věc... Víte, jak asi vypadá panický smích? Já myslím, že jsem ho právě zažila. Jakože vážně, beze srandy. Nebo nevím, co to bylo. Nával radosti a smutku? Nevím...
Dělaly jsme se sestrou mrkvový salát a já se prostě začala smát. Ale ne jako normální člověk, prostě... Vím, že to asi zní vtipně, ale ono to tak nebylo. Smála jsem se jako šílenec, nevěděla jsem, proč se směju, a nedokázala jsem přestat. Víte, jak je to strašnej pocit, když nevíte, proč se smějete a nedokážete přestat? Nešlo to. Začala jsem brečet a nakonec to byl hysterický smícho pláč. Byla jsem jako šílenec. Jakoby mi nálada najednou vylítla až nahoru a já se prostě musela smát, aniž jsem chtěla. Bolely mě tváře a břicho a byla jsem z toho vyčerpaná, ale pořád jsem se musela smát a smát. Nešlo přestat asi čtvrt hodiny. A bylo to... docela děsivý. Myslela jsem, že už nepřestanu. A teď mi slzí oči, strašně se mi chce brečet, ale udržím to. Byla jsem vážně vyděšená. Asi to nezní jako něco, kvůli čemu by se člověk měl bát nebo se děsit, ale vážně to bylo hrozivý. Smála jsem se jako ti šílenci v hororových filmech. Vážně to bylo strašný. Už to nechci zažít... Já... Nevím, co to bylo. Nevím, proč se to stalo. Ale už nikdy to zažít nechci. Možná by vám to přišlo vtipný, stejně jako rodině, ale já se tomu nesmála. Smozřejmě jsem se smála, ale spíš jsem kvůli tomu brečela, protože jsem nevěděla, co mám dělat... Asi jsem vážně divná...
Jinak jsem nějak nemocná, ale snad se z toho dostanu. Nechci proležet prázdniny v posteli. I když, dneska jsem skoro nic neudělala. Celej den jsem seděla u počítače, hrála Simíky (jo, hraju The Sims 3, no a co, pomáhá mi to žít svůj sen, asi to zní blbě, ale prostě si můžu vyrobit vlastní perfektní postavu v perfektním světě, žít perfektní život s perfektní chlapem v perfektním domě... Prostě je to v tomhle ohledu fajn..) no a nějak se mi zaseklo ukládání, takže cokoliv uhraju musím znova hrát, jelikož se to neukládá... Ach jo... Taky jsem si stáhla (jojo, jsem pirát, ale kdo z vás není -_- prostě nemám peníze na to, abych všechno kupovala...) Dead Space a je to fakt super, děsivý, ale nějak mi blbne myš u toho, má dost debilní pohyblivost a v tom nastavení to moc nepomáhá, tak nevím, co s tím. Navíc ovládání je docela blbě vymyšlení, vůbec si na to nedokážu zvyknout. Tak uvidíme, co a jak. A zbytek dne jsem k tomu sledovala Cougar Town, což je naprosto geniální, vtipnej seriál o 40.leté ženské, která se rozvedla a chce znova začít žít, ale přitom ji provázejí problémy stáří etc. Je to fakt super a postavy si určitě hned zamilujete :) Já je rozhodně miluju, jeden z mých nejoblíbenějších seriálů.
Jinak asi nemám co říct. Naučila jsem se anglickou říkanku, tak jak mi máme Ententyky, dva špalíky, čert vyletěl z elektriky, tak v Americe maj něco podobnýho. Hrozně se mi to líbilo, tak jsem se to naučila, protože si to pořád musím zpívat v hlavně. Tady to je:

Eeny, meeny, miny, moe,
catch a tiger by the toe.
If he hollers, let him go,
eeny, meeny, miny, moe.

Prostě je to super. A zpíval to Raedwulf, takže tím víc... No, to je asi vše. Doufám, že už jsem docela uklidněná a že se nic nebude opakovat...

Post 271

8. února 2013 v 22:02 | Jasmine |  My diary
Po 4.3.2013
Pročítala jsem si pár starých článků a... Musím říct, že jsem se změnila. Rozhodně jsem se změnila. Myslím, že ta zamilovanost mě dost táhla dolů a byla jsem jak šílenej puberťák. A to, jak jsem si ublížila... Ach bože, nesnáším se za to. Jak jsem to mohla udělat? Jak jsem mohla tak klesnout? No, třeba zase za pár let budu tvrdit o tom, co teď píšu, že to byl děs a že jsem děsná. A možná je to fakt. Možná se ve všem jen plácám. Možná si ty věci vsugerovávám, možná nic není tak špatnýho. Ale já to tak vidím... Jsem hypochondr? Já nevím, je momentálně půl 12 a já jsem unavená a vyčerpaná a... Všechno dohromady. Sotva píšu na klávesnici. Necítím se dobře. Nějak se na mě věci valí a prostě to nezvládám. Četla jsem si pár článků o depresích a bipolaritě a většina věcí, co se tam psala, na mě seděla. Ale nechci si zase vsugerovávat další věc, která určitě není pravda. Může za to stres a moje povaha, ne? To jsou moje zdroje... Ach jo, nezvládám to. Cítím se vysílená, a to jsme teď měli jednodenní prázdniny... Musím si říkat, že když přežiju tenhle týden, budou prázdniny. Jeenže když vidím ty prázdniny, bude to taky děs. Musím udělat referát do zemáku o Dánsku na 45 minut, bez papíru a francouzsky, k tomu udělat info o knížce, docela rozsáhle, a taky potřebuju dodělat děsně opožděnej dárek k narozeninám pro kamarádku :X. Ach jo, k tomu všechno to učení a jsem mrtvá. Ach jo, chtěla bych umět zastavovat čas... Pardon za takový depresivní bláboly, ale nějak se teď necítím na to, abych tady hyperaktivně běhala po pokoji a smála se. Fakt ne. Myslím, že to ani nepostnu. Možná příště...

Pá 8.2.2013
Myslela jsem, že dneska budu schopna něco napsat, ale nějak nejsem. Jsem vyčerpaná, unavená a nějak nesvá. I když právě začali prázdniny, stále cítím, kolik toho musím udělat a to mě děsí. Ach jo, že mi ta škola někdy není lhostejná... No, i když, test ze zemáku jsem pěkně pokazila, takže... Ach jo. Mám chuť se zastavit a lehnout si, na chvíli vyskočit z toho jedoucího vlaku... Ale bojím se, že mi ujede a už nikdy nenaskočím zpět... Asi toho víc nenapíšu, jsem vážně unavená, brzo usnu na klávesnici... Co tedy můžu za uplynulé dny shrnout? R je idiot, v pondělí proběhlo hromadný objetí 4 lidí (ajajaj, bylo to hrozný) a dneska se mě snažil obejmout, ale zdrhla jsem. Díky bohu. Ať už mi dá sakra pokoj! No nic, já mizím, vím, že toho moc není, ale třeba to už za to zveřejnění stojí... Nebo taky ne a já na to už prdím... Prostě to tu bude tak jako tak. A název článku? Tomu se říká, když nevíte název, prostě dejte číslo článku. Jak originální...

Bullying

2. února 2013 v 19:48 | Jasmine
Konečně jsem se dotáhla k tomu, abych napsala. Sice vedle mě leží rozepsaná diskuze, ale to je teď jedno. Chtěla jsem napsat už ve čtvrtek, ale nakonec jsem se k tomu dostala až teď. Vysvědčení... To dopadlo lépe, než dle očekávání. Mám samý... Že bych byla šťastná? Ani ne. Nevím... Stačilo mi, když je ve třídě z řady u dveří ozvalo odfrknutí a bylo to. Vím, že je to asi závist, či nevím co, ale mrzí mě to. Mrzí mě, že mě za to ostatní nemají rádi. A doma jsem se dočkala toho, že to s těma jedničkama nemám přehánět. No jo... Ale co, už jsem na to zvyklá...
Včera jsem chtěla napsat. Seděla jsem u počítače, byla jsem sama doma, tak jsem si projížděla filmy z hard disku. A najednou jsem si vzpomněla na Amandu Todd. Nevím, jestli jste o ní slyšeli, ale je to, teda byla to myslím 15.letá holka z Ameriky, která byla šikanovaná a její fotka prs obešla celej internet. Ona natočila video na youtube, sami se podívejte:
A od tohohle jsem se dostala k dalším, pár jich tady dám: [link] [link] [link] [link] [link] [link]
A strašně mě to vzalo... Kolik lidí je denně šikanováno, zesměšňováno, ubližováno. Kolik kidí denně přemýšlí o sebevraždách, kolik z nich si ubližuje. A ten fakt, že já se tak taky cítím... Ne všechno z toho, ale i to, že jsem přemýšlela o tom, že se zabiju, že jsem si ublížila... Ten fakt, že se všichni ti lidi cítí tak sami a nikoho nemají. A pak mě napadlo... Že bych taky mohla něco takovýho udělat. Takový video. Ale... říkám si, že asi ne. Pokud by pod to někdo napsal něco zlýho, jak to lidi moc rádi dělají (což se mi už potvrdilo při jednom komentáři u videa Titanium, kdy jsem napsala, že to pro mě hodně znamená, protože mám titan v sobě a lidi pod to psali stupid, you made me lol, cyber etc...), asi bych to nezvládla. Protože si všechno moc beru. A navíc... Co bych tím dokázala? Asi nic. Já nevím... Nevím, jestli by to mělo smysl, ale udělala bych to. Asi... Chtěla bych těm lidem pomoct. Všem. Včera jsem u toho seděla 3 hodiny. Brečela jsem a přemýšlela o sobě a o všech lidech, co jsou na tom špatně. Je hrozný, jak jsou lidi zlí. Co dokážou udělat, aniž by měli výčitky svědomí. Jak můžou... Ach jo, je mi z toho jen zle...
Víc toho asi nevyprodukuju, jsem moc mimo, navíc mi je špatně a celkově mě nějak bolí hlava. Tak jen jedna věc na závěr. Suicide is not the answer... Remember it...