Moje básně a sonety(popřípadě fotky), kopíruj jen s odkazem!!! Děkuju!...
Vím, že to tady moc nestíhám upravovat, tak se za to omlouvám. Zkusím to postupem času zpravit. Díky za pochopení.
your Jasmine

Září 2013

Když se daří, tak se daří...

29. září 2013 v 21:15 | Jasmine |  My diary
No, tak zase píšu. Ne že bych měla moc čas, ale tak nějak je to jedna z mála věcí, co jsem momentálně schopna dělat. Proč? Protože mám úžasný štěstí, slítly mi brýle a urvala se nožička, tudíž vidím úplný hovno. Mám 4 dioptrie a to není málo. Když jsem od počítače dál než 30 cenťáků, nic nevidím. Super. No, zatím si vezmu svoje čočky, co mám doma, bohužel mám však jen 3 páry. A pochybuju, že se tak rychle dostanu k doktorce, aby mi předepsala nový. Jelikož asi budu potřebovat i zvednout dioptrie. Možná. No, nějak to teď budu muset zvládnout. Jinak se omlouvám, že to tu moc nestíhám, ale škola mi teď visí na ramenou a já nic nedávám. Je toho moc a nemám žádnej volnej čas. Takže super no... Nicméně, to je asi všechno dneska. Vím, že toho není moc, jen jsem vám zase jednou chtěla připomenout, jak hrozně "šťastlivej" člověk já jsem. Už mě začínaj taky pěkně pálit oči. No, pokusím se napsat brzo normální info, ale fakt se mi blbě píše s hlavou naplesklou na obrazovce :X Ať se máte jak pobavit, tady máte fotky mých super brýlí:


Jen rychle

25. září 2013 v 22:00 | Jasmine |  My diary
Říkala jsem si, že bych mohla napsat alespoň jeden článek zase po dlouhé době. V poslední době jsem pod dost akutním stresem a nedělá to se mnou moc dobrý věci. Máme hrozně moc věcí do školy a jen to přibývá a neubývá. Mám teď povinnou literaturu do frániny, každej měsíc do češtiny na maturitu, testy, zkoušení, diskuze,... Chce se mi to z toho fakt brečet. Prostě se jen schoulit do klubíčka a brečet. Vážně. Dokonce v pondělí před testem z dějáku jsem přemýšlela o řezání. Ne, že bych to chtěla udělat, to si vyjasněme, nikdy bych to už neudělala, a tím jsem si víc jak 100% jistá, jen jsem přemýšlela, jak by mi to mohlo pomoct na chvilku prostě zapomenout. Vyplavit to ze sebe. Byla jsem vážně v háji. Bušilo mi srdce jak zběsilý. A v pondělí jsem měla v hodině mini panickej záchvat. Ve fránině. Říkal nám všechny věci a co všechno musíme dělat a já to nezvládala. Bušilo mi srdce, měla jsem záškuby ve svalech, klepaly se mi ruce, skoro jsem brečela a myslela jsem, že mě to fakt složí. Bylo to strašný. Ta škola je na mě moc. A jelikož neumím jet na míň jak 100%, jsem dost v hajzlu. Fakticky. A prostě bez volnýho času to nezvládnu. Jenže problém je, že jak se mi kupí moc věcí, co musím udělat, jsem nervní, dokud je neudělám. Nesnáším chaos a nedodělaný věci, takže to je pro mě naprostá katastrofa. Nikdy se nedokážu plně odreagovat, když mám ještě nějaký důležitý povinnosti do školy. Myslím, že do velkejch prázdnin si neoodychnu. Do hajzlu podruhé. Nic nestíhám dělat, nic nemůžu dělat. A nedokážu najít člověka, o kterýho bych se mohla opřít. Cítím se sama. I I, od kterýho bych čekala podporu, do mě jen hustí, že všechno bude jednou fajn a že to mám brát pozitivně a něco si od něj brát. Jenže když mi po sto padesáté opakuje to samý, člověka to začne míjet. Prostě už tak nemůžu. A ještě jedna zmínka. Občas člověk přijde na to, že někteří lidi jsou jiní, než se na první pohled zdá. Tedy spíše, přijde na to, že lidi jsou jiní, než se na první pohled zdaj. Jedna holka od nás ze třídy, říkejme jí T, je jedna z těch pařmen holek. Nemá špatný známky, ale rozhodně horší než v prváku, kdy se s party holkama nebavila. Ale včera jsem si s ní psala. A zjistila jsem, že je mi hrozně podobná. Taky má stresy ze školy a dokud něco plně neumí, nedokáže přestat. Tedy, většinou. Psala mi, že se naučila rozlišit to podstatný a to, co bude potřebovat, od toho, co jí je k ničemu a co ji ničí. Že prostě vypouští a dává si klid. A pak je šťastnější. A pro mě to hrozně znamenalo. Protože ona byla první osobou, která kdy pochopila, jak se s učením cítím. Nikdo to nikdy nepochopil. Nikdy. A pro mě to bylo něco neuvěřitelnýho. I když to byla snad jediná konverzace, kterou jsem s ní vedla, dalo mi to víc, než cokoliv jinýho. A i když se spolu nebavíme ve škole, mám na nic teď o něco jinačí pohled. Proto i tak nesnáším, když lidi soudí ostatní podle toho, co vidí, že dělají, aniž by věděli, proč. Nebo že soudí dle chování, která se jim z dálky ukazuje. Protože když přijdete blíž, uvidíte mnohem víc detailů a podrobností, které vám z dálky byly skryty. Já se snažím nesoudit, protože mi to přijde spravedlivé, i když se občas cítím jako naivní člověk. Málokdo to v dnešní době dělá. Ale já nechci být jako všichni ostatní ignorující. Nemám potřebu taková být.
Uf, to se to nějak protáhlo. Dál než jsem očekávala. No, momentálně se musím jít začíst do povinné četby, ať alespoň něco přečtu. Mám Edgara Allana Poea - Vraždy v ulici Morgue. Je tam 5 povídek no a já chci přečíst dneska alespoň tu první. Je to 40 stran, tak ať se do toho pustím a můžu jít aspoň normálně spát. Každej den spím jen 6 hodin a fakt mi to moc neprospívá. No jo, škola základ života, co...

Soutěžní povídka - Setkání s Charliem

20. září 2013 v 21:49 | Jasmine |  Prose
Neklidně jsem se vrtěla na židli a poklepávala nohou o zem, což vyvolávalo jemný pravidelný zvuk prorážející do nepříjemného ticha. Nevěděla jsem, co bych měla očekávat, přesto se ve mně zakořenil ten zvláštní natěšený pocit. A vtom jsem uslyšela kroky. Srdce mi začalo být rychleji, než jsem čekala a mé oči těkaly ze strany na stranu. Když vstoupil do místnosti, jakoby mi vmetl nevědomost do tváře.
"Ahoj, Charlie." Byl to on, v celé své kráse a bolestné minulosti.
"Ahoj." Mile se na mě usmál, ale stále mu bylo snadné vyčíst z tváře věci, které se přihodily. Posadil se vedle mě. Povídali jsme si, nejprve koktavě, ale ani jeden z nás neměl povahu na to, aby se rozpovídal více. Musela jsem Stephena Chboskyho pochválit. Knihu jako Ten, kdo stojí v koutě bych nedala za nic z ruky. Jako bych četla části svého příběhu psané cizí rukou. Po nějaké době nastalo ticho. Nedalo se říct, že bylo nepříjemné, protože s Charliem jsem se cítila bezpečně a klidně. Ale konečně jsem sebrala odvahu zeptat se ho.
"Charlie?"
"Ano?" Podíval se mi přímo do očí a já věděla, že všechno bude v pořádku.
"Povyprávíš mi svůj příběh?" Moje otázka ho zarazila. Zadíval se na zem a já na chvíli zalitovala, že jsem se vůbec zeptala.
"Vždyť už jsi ho tolikrát viděla a četla. Znáš ho nazpaměť."
"Ale pokaždé mi to něco přidá. Prosím tě o to, pokud tedy nežádám o moc." Znovu na mě pohlédl a usmál se.

"Ale vůbec ne." A začal vyprávět. Přivřela jsem oči. Poslouchala jsem slovo po slově, přemítala si v hlavě každý okamžik, všímala si každého detailu. A zase to bylo tak kouzelné a bolestné jako vždy. Tak moc jsem s ním byla spjatá, až mě bolelo u srdce. Stékaly mi slzy po tvářích, ale věděla jsem, že to nevadí. Protože v ten okamžik jsem se cítila nekonečná.

Povídky

18. září 2013 v 22:52 | Jasmine |  My diary
Čauky lidičky.
Sice jsem neměla zrovna v plánu psát, ale říkala jsem si, že když už se doma flákám se svou nemocí, aspoň něco přidám. Jak jsem nedávno přidala svou povídku Deštěnka, psala jsem ještě o jedné povídce, kterou bych ráda přidala a kterou jsem napsala o prázdninách. Je to povídka o prostitutce a psala jsem ji asi o půlnoci večer. Prostě mě chytl amok a já psala. To se mi občas stává. A ne zrovna ve chvíle, kdy bych to potřebovala. Nicméně, tady ji máte. Jinak, když už jsem u těch povídek, všimla jsem si, že je vyhlášena povídka blogu.cz, tak se možná zapojím. Má to zajímavé téma a ideu, takže se do toho snad zapojím. Tedy, doufám, že si najdu čas.
Zároveň bych si taky chtěla konečně udělat čas na nějakou recenzi, i když to tak vypadá, že to nebudou recenze jako takový, ale spíš výplod mých názorů. Ale snad mi za to ruku nikdo neukousne. A hlavně bych se chtěla dostat ke svým Introducing..., protože tam budou pro mě dost důležitý stránky, odkazy, hudba, či vlastně cokoliv, na co náhodou narazím, a jelikož na věci narážím každý den, začínám v tom pěkně zaostávat. No, uvidím, co s tím dokážu udělat. A ohledně cizojazyčných článků... No, zatím to na to nevidím. Uvidím postupem času, stále si zvykám zase na ten režim psaní a hlavně si potřebuju najít nějakej ten čas. Bože, ten život je na prd. Proč jsem si vybrala tu pitomou školu? Bude mi k ničemu. Fakt super. No nic, mám nervy v kýblu, tak se jdu zkusit nějak uklidnit. Sice nic nepomáhá, ale za snahu člověk nic nedá. Mějte se.

Život v extázi

18. září 2013 v 22:43 | Jasmine |  Prose
Otevřela jsem dveře tak prudce, až zavrzaly v pantech a mně přeběhl mráz po zádech, i přes to, že bylo nesnesitelné horko. Zhluboka jsem se nadechla. Dneska to bude poprvé.
Protáhla jsem se zlehka dovnitř a připletla se k prvnímu volnému chlapovi, kterej vypadal bohatě. Uhranul na mě svůj pohled a já hned věděla, že je můj. Sebrala jsem všechnu svou odvahu a usmála se na něj se skousnutým rtem. Určitě už mu v hlavě louskalo, že jsem jeho "láska" na celej večer.

Švýcarsko, chybíš mi

17. září 2013 v 19:41 | Jasmine |  My diary
Snažím se ze sebe vyplácnout něco, z čeho bych mohla udělat smysluplný článek, ale nejde mi to. Mám čisto čistě vypatlanou hlavu a ani nevím, co mám dělat. Mrhám tak časem nad přemýšlením, co bych mohla dělat a stahuju si jeden psychologickej film za druhým. Stáhla jsem asi 5 a viděla zatím jen jeden. Stáhnu to a nechám to tak. Někdy se na to podívám, doufejme, ale teď nějak nemám náladu vůbec na nic. Tak projíždím videa na youtube od různých lidí a jen brouzdám, abych zabila čas, kterej je pro mě tak cenej. No, asi ne v tuhle chvíli. Už je zas 7 večer a já do hajzlu nevím, kam ten čas uletěl. Protože jsem neudělala vůbec nic. Jen přidala a upravila pár fotek na deviant. Jsem loser na entou. Nicméně bych aspoň mohla říct, že Švýcarsko bylo fajn. Ne úplně super, ale to bylo spíš způsobený tím, jak se ke mně zas lidi chovali. A já je nechám, protože jsem idiotskej zabedněnec. A teď si musím pustit nějakou hudbu k tomu, abych se mohla soustředit, jinak nevyplácnu ani ň. Tak, kde jsem to skončila. Když jsme vyjeli od školy, byla jsem šíleně hyperaktivní. Já většinou bývám, když se takhle nasedne do busu, nějak ta atmosféra a dělaj se blbiny a tak to prostě na člověka lehne. Ale pak puf a během minuty (fakticky, nedělám si srandu) jsem byla na bodě nuly. Cítila jsem se jak kus hadru. Tak jsem psala Ivovi smsku, protože jsme si dlouho nepsali a já na něj myslela. No, odepsal až další den, ale i tak mě to potěšilo.
Švýcarsko bylo nádherný, není to jak tady, samej šedej barák a výpary z aut. Tam maj všude okolo přírodu. Ale možná to člověku jen přijde když dojede do jinýho města. Že je to vždycky nějak nádhernější, než to člověku známý. Ale člověk tam leze furt jen do kopce. To by jeden nevěřil. Vylezete někam na kopec a ono to pak nevede dolů, ale furt a furt nahoru. Nekončící ulice. Občas mi to dalo zabrat ty jo. To je ale jedno, prostě a jednoduše to tam bylo nádherný. Švýcaři jsou fakt milý lidi, ochotní a všechno. Většinou teda. Neříkám, že nasraný prodavačky v obchodech, kterým se v hlavě po nocích ozývá pípání, jak přejíždí věcma přes ten jejich pultík, byly tak milý, ale obecně jsou tam rozhodně příjemnější lidi než v Česku. Vtipný no. Taky jsme šlapali na Moléson. Pochybuju, že mnoho z vás ví, co to vůbec je, takže si to najděte na Wiki nebo Googlu. Je to hora ve Švýcarsku, převýšení 2km. A já to vyšlapala. Jo, asi řeknete No a co, co na tom je, ale pro mě to je hodně. Od mý nehody jsem měsíc ležela v nemocnici, dalších 6 měsíců nemohla cvičit vůbec a pak už jsem cvičila jen školní tělák. Řeknu vám, jsem totálně bez fyzičky. Naprosto. Všechno, co jsem kdy měla, je fuč. No, prostě to pro mě byla dost velká výzva. Když jsme se rozešli, myslela jsem, že to vzdám. Stahovalo se mi hrdlo, bolely mě nohy a jelikož jsem byla nemocná, docela se mi blbě dýchalo a kašlala jsem. Ale řekla jsem si, že nejsem srab a zatnula jsem pěsti a vyrazila dál. U první zastávky nám řekli, že můžeme jet lanovkou, pokud chceme. Tedy spíš, ptali se, kdo pojede, protože to, že můžeme jet, jsme věděli celou dobu. No, cestou tam jsem vážně myslela, že to vzdám a pojedu. Ale když jsem tam vyšla a viděla tu nádheru, tu krajinu kolem sebe, to, o co bych přišla, kdybych nešla, prostě jsem řekla ne. Já to vyjdu. A šla jsem. Občas jsem měla nějaký ty horší momenty, ale ani jednou už jsem nezapochybovala, že jsem šla. A pak, když jsme vyšli nahoru, a já viděla tu nádheru okolo, skoro se mi chtělo brečet. To byl tak nezapomenutelný pocit. Byla jsem na sebe pyšná. Celkově to bylo fajn, ani se mi nechtělo odjet.
No, jak jsem ale řekla, byla jsem nemocná, respektive nachlazená, takže jsem teď zůstala dva dny doma a ještě zítra budu. A taky jsem se právě dozvěděla, že v pátek zkouší šíleně přísná profesorka dějepisu z látky z minulýho roku, v úterý píšeme test na dokumenty, což nám vysvětlovala jednou v životě, jak to dělat, a v pondělí máme ještě zkoušení šíleně zakomplexovanýho komunistickýho děsivýho zeměpisáře. Buší mi srdce jako o závod. Mám strach. Hroznej strach. Všechno to začíná a já panikařím. Doslova. Myslím, že mám právě slabej panickej záchvat. Špatně se mi dýchá a mám těžko na prsou. Kruci. Mám takovej strach z toho. Ach můj bože. Chci pryč. Proč jsem si vybrala tak zkurveně (omluvte můj jazyk, prosím) těžkou školu. Tam svoje dítě nepošlu. Rozhodně ne na tu pitomou francouzskou sekci, která člověka zruinuje. Psychicky hlavně. Musím jít něco dělat, jinak dostanu nějakej šílenější záchvat. Zatím.

Jak (ne)žiju

8. září 2013 v 17:06 | Jasmine |  My diary
Tak nějak jsem doufala, že bych mohla třeba napsat nějakou tu recenzi. Rozepsala jsem jednu a po dvou větách jsem skončila. Proč nejsem schopná nic psát? Nedokážu najít vhodná slova, abych se vyjádřila, a to dělá všechny věci hrozně komplikovaný. Snažila jsem se vymyslet jakýkoliv slovo, co bych tam mohla použít, ale nic mi nevytvářelo pěknou větu. Jen zamotaný slova lítající kolem mý hlavy, skrývající se ve vlasech, bez jakéhokoliv významu. Místo toho jsem vám sem přidala pěknou chvilku starou parodii na další pohádku. Tak nějak jsem smíchala Sněhurku a Šmoulíky. Jestli si to chcete přečíst, je to tady. Je to trochu úchylný, ale co. Moje profesorka z češtiny z toho byla nadšená. Jen z důvodu, že to je prasácký. Občas si říkám, kdo nám ty profesory vybírá. Vážně. V zásobě pak mám ještě jednu povídku, ale tu nechám zas na někdy jindy. Je taková pesimistická, což mi na náladě moc nepřidá. Ne zrovna teď. Už zase mi lítá nálada z jedné strany na druhou. Mrcha. Ještě před hodinou jsem si pouštěla jeblý písničky a tancovala si u umývání nádobí, když už jsem konečně poprvé doma sama, a teď tu sedím jak hromádka neštěstí a snažím se chytit na nějakou notu, abych napsala tu recenzi. Ale když se k tomu přinutím, bude to vypadat jak totální blbost. Takže to bude už druhá nedopsaná recenze v rozepsaných článcích. Za chvíli tam budu mít jednu velkou kupu a pak stejně zjistím, že už si o tom nic nepamatuju, protože to je moc dávno. Jsem fakt děsná. Doufám, že Švýcarsko bude fajn. Jestli ne, asi se tam picnu nebo svalím z kopce dolů do Ženevskýho jezera. No, uvidíme. Asi už nemám moc co říct. Myšlenky mi lítaj furt z jedné strany na druhou a já nevím, kterou chytat dřív. A čas furt letí, do hajzlu, už je zas 5 večer a já tu sedím a snažím se něco dělat. Jako vždycky. Už bych taky někdy konečně mohla zvednout tu svou línou prdel a dělat věci, co chci. Ne jen o nich přemýšlet a tvrdnout nad blbostma a učením. Už to jde mimo hranice mý podstaty. A zas plácám první slovo, co mi vytane na mysli. A žádný užitečný pro recenzi. Ach jo, ani nevím, proč tohle píšu. Nicméně, uvidíme se za týden po Švýcarsku, snad napíšu co nejdříve. Aloha.

Deštěnka a 7 šmoulíků

8. září 2013 v 16:42 | Jasmine |  Prose
Jednoho krásného dne se královně narodila roztomilá holčička. Vlásky jako černé uhlíky, rty jako rudé růže a pleť jako… déšť. Poprvé, co ji královna uviděla, zalekla se, omdlela, a jelikož jí zapadl jazyk, zemřela. Král byl nesmírně nešťastný, avšak na památku své ženy přísahal, že se o svou dceru postará, jak nejlépe bude moci, a pojmenoval ji Deštěnka. Jak čas plynul, Deštěnka rostla do krásy a král se rozhodl, že je pravý čas na nalezení nové ženy. Angela se zdála být milá. Byla krásná, sebevědomá… To byla však pouhopouhá slupka. Ta pravá vnitřní stránka se teprve začala projevovat. Navíc si s sebou přivezla obrovské zrcadlo. Každý den si před něj stoupla a řekla:
"Zrcadlo, zrcadlo, řekni, kdo je v zemi nejkrásnější?" A zrcadlo vždy odpovědělo:
"Ty, má královno."

Rozchod bez chození

6. září 2013 v 17:22 | Jasmine |  My diary
Jelikož se to, o čem chci psát, stalo už před nějakou tou chvilkou, nemám moc náladu to znova rozebírat. Možná jsem to měla napsat hned, ale mám dost věcí, který bych chtěla stíhat a radši se ochudím o blog než-li o jiný věci. Prostě už to stavím na druhý místo. Nicméně šlo o to, že mi napsal B. Že chce všechno vyjasnit. Že jde do nový školy a potřebuje mít jistotu, že holka, se kterou je (alias já) do toho jde a nerozmyslí si to po 3 měsících. Já ani nevěděla, že něco mezi náma je! Jasně, líbil se mi, hlavně tím, jak jsme si psali, ale nikdy jsem nepřemýšlela nějak o tom, že bych s ním chodila... Vždyť žije na druhé straně zeměkoule. Tak jsem mu řekla, že to nejde. A... tak jsme to, co ani nevím, že bylo, ukončili. Takže bych to nazvala asi tak, jak je nadpis dán... Brečela jsem, protože mi to bylo líto, bála jsem se, že tím to pro nás dva končí, z toho pohledu, že ztratím kamaráda. Navíc to byl první kluk, kterýmu jsem se snad kdy líbila (a věděla jsem o tom stoprocentně). Takže tak no... Ale už mi včera psal, bylo to trošku zvláštní, ale snad to přejde... Uvidíme...
Jinak ohledně článku o prázdninách, zkusím to dohnat, až dojedu ze Švýcarska, kam jedu v pondělí, ale možná to stihnu i přes víkend, uvidím, jak se stihnu sbalit a dodělat další věci. A recenze... Vážně bych měla začít, ale potřebuju si nejdřív udělat věci, který jsem nestihla ještě před školou, pak se snad dostanu do nějakýho režimu no.
Myslím, že tím to dneska končím, asi nemám moc co víc říct. Mějte se krásně a pokud se neuvidíme o víkendu, tak se těšte příští.

Panická krize

1. září 2013 v 11:11 | Jasmine |  My diary
No, vím, že jsem slíbila napsat tu recenzi, ale vážně jsem se k ní nedostala. Chtěla jsem ji psát teď, ale nějak na to mám rozpoložení... Snad se k tomu dostanu dřív, než se mi to vytuní z hlavy. Ale momentálně bych chtěla mluvit o něčem jiném. Jak jsem ve čtvrtek psala o jisté události, dostalo se to ještě do horších mezí. Ještě než mě odsoudíte za to, co jsem provedla, chci, abyste se mě trochu snažili pochopit. Nebo mi nadávejte, to je už jedno. No, psala jsem si s ním znova a on se mi tak nějak trochu omluvil, že mě chtěl jen vidět a slyšet. Tak jsem si řekla, okey, prostě to přejdem. Ale on mi napsal, že jak začne škola, tak už asi nebude moc na netu a když už, tak až tak v 11 večer mýho času, takže to by asi moc nešlo... Tak mi řekl, jestli mu nedám číslo, že by někdy zavolal... A já už toho měla tak dost, že jsem mu to prostě dala... A on mi volal. Včera. 23 minut... A já myslela, že omdlím. Měla jsem totální panickej záchvat. Bušilo mi srdce, těžko se mi dýchalo, trochu jsem se klepala a sotva jsem byla schopna ze sebe něco normálního dostat. Fakt jsem myslela, že mě klepne... Takovýhle věci jsou daleko za mou psychickou schopností. Daleko předaleko. Řekla jsem mu, ať mi nevolá a neutrácí za mě, že to nechci, a on, že je to jeho věc a peníze, tak jsem mu řekla, že mu to nebudu zvedat. A myslím, že to budu praktikovat dost dlouhou chvilku, protože tohle fakt nehodlám opakovat. Nee. Bože, teď se cítím děsně za to, že jsem mu dala to číslo. Páni. To byla ta největší pitomost, co jsem mohla udělat... Ale zpátky to vzít nemůžu, takže si teď pěkně sama ponesu následky... Do hajzlu. No jo, jsem idiot, a tohle je jen další věc, která to potvrzuje... Aspoň se můžu utěšovat, že jsem to nebyla já, ale můj mozek (jo, sleduju přednášky, mluvím o téhle).
Jinak, když už píšu, měla bych možná zmínit jistý fakt jménem škola. Začíná zítra a já mám nervy na uzdě. I přesto si to tak nějak neuvědomuju. Ale nechci tam. Nejde o to, že bych se netěšila na děcka, i když jich upřímně moc není, ale spíš o to, že vím, co mě letos čeká... A nechci tam. Vůbec nevím, co se letošní prázdniny událo. Kam zmizeli. Necítím se na to jít zítra do školy. Nejsem na to připravená. Nechci se zase dostat do stádií děsnýho stresu a depresí ze školy. Potřebovala bych o měsíc víc. Jen o měsíc. Prostě ty dva měsíce těch 10 nevynahradí ani omylem. Ach jo... Občas mi přijde, že ani nemám důvod se to té školy vracet. Ale je to život, musím se s tím poprat.
No nic, přeju všech příjemnej vstup do školy, ačkoliv vysokoškoláci začínaj až tak za dva-tři týdny, a nějak ten rok přežijte. Adios...