Moje básně a sonety(popřípadě fotky), kopíruj jen s odkazem!!! Děkuju!...
Vím, že to tady moc nestíhám upravovat, tak se za to omlouvám. Zkusím to postupem času zpravit. Díky za pochopení.
your Jasmine

Říjen 2013

Last couple days... aneb neštěstí se mi jen lepí na paty

21. října 2013 v 20:01 | Jasmine |  My diary

Chtěla jsem napsat už před pár dny. Dokonce vícekrát. Jenže mi osud nějak moc zrovna nepřál. Buď mi nejel blog.cz nebo jsem nestíhala. Asi to nechtělo, abych psala. Což mě i docela mrzí, jelikož jsem měla pár věcí, o kterých jsem chtěla mluvit, ale zapomněla jsem je. No, asi se vrhnu na svůj rozdělanej článek, kde se mi půlka smazala a pak jsem to nedopsala. Tak jdu na to...

Už je to zase nějakou chvilku, co jsem nepsala. Slíbila jsem, že napíšu o dějepisce, což mám v plánu, a pravděpodobně ještě teď. Jinak zas asi nebudu mít čas. Nemůžu říct, že to bylo špatný, ale ani dobrý to nebylo. Ty první dva roky, co jsem tam byla, byly mnohem lepší. Navíc mě celou dobu držela taková zvláštní nálada a chtělo se mi jen a jen brečet. A pořád pršelo a nějak se mě to drželo no. Sice jsme i tak vyhráli 3. místo, ale prostě nebylo to ono... Myslím, že víc nemusím přidávat.
Nějak nemám náladu o ničem psát. A přitom nechci zbytečně mrhat časem, ale chtěla bych se na chvilku zastavit a nemuset nic dělat. Jenže to nejde a já nemám chvilku času, kdy bych se jen tak mohla zastavit. Jen prožít tu chvíli okamžiku... To je jedno no... Není, ale musí být.
Nicméně, pokračuju v dalších věcech. No, v pondělí jsem byla okradena. Nějakej kretén se nám vloupal do šatny a šlohl mi a 10 dalším holkám mobily a peněženky. Takže super. Celková škoda 9 tisíc. Ale jelikož je to už "použité" zboží, cena spadla na polovinu. Ten mobil jsem měla sotva 10 měsíců. A už prostě poloviční cena. To mě fakt sere. S takovou si ani nekoupím novej... No, hlavně mě taky sere to, že jsem tam měla všechny drahocenný fotky a vzpomínky... Jasně, asi si řeknete, co jsem to za idiota, že mi jde o nějaký nesmyslný papírky v peněžence a fotky v mobilu... Vždyť ty věci samy o sobě mají větší hodnotu než nějaká vzpomínka... Ale jde o to, že novej mobil koupím. Novou peněženku taky. Jasně, sere mě, že jsem přišla o 9 litrů, ale to, co v tom bylo, pro mě mělo mnohem vyšší cenu. Ty věci už nikdy nedostanu zpět. Vzpomínky na Francii, na to, jak jsem byla s kamarádkama v kině, na všechny události... Všechno to bylo tam. A teď to není. Je to pryč. Všechno je pryč. A mně se z toho jen zase hrnou slzy do očí. Protože mi to chybí a vím, že už to nikdy nedostanu zpět. Nadobro jsem to ztratila. Mám pocit, že věřit, že ho dopadnou, je naivní. Tedy, policie už něco má, ale to nechci rozebírat. Přece jen je to stále pod pátráním a tyhle věci jsou tajný... No, ale asi dokážete pochopit, jak se cítím. Hrozně. Chci to zpět. Chci zpátky svoje věci. Ach jo...
Asi jako poslední věc, co bych chtěla zmínit, je, že to s blogem nevidím tak jasně, jak jsem doufala. Na začátku jsem psala o všech svých plánech a tak, ale jak tak vidím svůj čas, budu ráda, když sem budu stíhat psát. Možná to budu postupně dohánět, ale nemůžu nic slíbit. Takže se omlouvám, že půlka odkazů je tu prázdných, jelikož jsem nestihla ještě nic napsat, ačkoliv mám plno rozepsaných článků. Nějak se nedokážu dostat do správných pocitových možností. Já nevím. Jsem divná no. To je jedno, nebudu to tu zdržovat, už tak jsem myslím napsala víc než dost pro dnešek. Navíc mi není uplně stopro dobře, takže se zachumlu k počítači, dočtu si Bleache, co jsem si koupila, vykoupu se, kouknu na nějaký video a zase půjdu děsně pozdě spát a zítra budu mrtvá. Jako každej den...
No, ještě mě napadá jedna věc... Hrozně bych chtěla jít do kina na horor. Nevím proč, ale strašně mě to láká to vyzkoušet. Aspoň jednou. Jenže žádná holka se mnou nechce jít a tak jsem začala přemýšlet, koho bych mohla pozvat. A tak jsem přemýšlela o klucích... Jenže mám strach, že si to třeba vyloží blbě. Však víte, já nejsem zrovna typ holky, co by často mluvila s borcama, takže mám pocit, že kdybych se zeptala, mohli by si to třeba špatně vyložit nebo tak. Já jen potřebuju, aby tam se mnou někdo šel... Sama bych se asi po cestě domů potrůnila strachy. Tak nevím, co dělat. Jestli máte nějakou radu či názor ohledně toho, moc to ocením.
Tak a tímhle to dneska končím. Snad jsem to neprotáhla moc a neunudila vás k smrti. Pokusím se to tu zvládat líp. Třeba napíšu o prázdninách. Uvidíme. Tak zatím

No time

7. října 2013 v 22:39 | Jasmine |  My diary
Vím, že už jsem dlouho nepsala. A tohle pravděpodobně bude jen krátký cosi, abych vám dala vědět, že stále žiju. Doufám teda. Škola ze mě doslova ztrhává veškerou kůži a já nemám čas vůbec na nic. Osekávám svůj spánek jen abych stihla pár věcí, který mě trochu uvolní. Dneska jsem se asi od nějaké půl 4 do čtvrt na 9 učila, dvoje zkoušení, jeden na hovno test, upřímně, jedno zkoušení jsem se ani nenaučila a prostě budu muset doufat. Jsem vyřízená, doslova vysílená. Nevím, co už mám dělat. Všichni po nás stále něco chtějí... Stále nám říkají, že když se nebudeme chtít učit, nic se nenaučíme, ale zároveň chtějí, abychom se všechno pilně učili a nenechávají nám žádný volný čas. Pitomej paradox. Možná by si mohli uvědomit, že nejsme stroje... Ach jo, navíc já, přirozenej talent na nerelaxování... Když mám věci, co musím udělat, prostě je musím udělat dřív, než začnu relaxovat. Dneska nám odpadl tělocvik a kamarádka mě donutila jít s ním do restaurace... Chtěla jsem si to užít, když už jsme tam byly, ale jediný, na co jsem zvládla myslet, bylo, jestli se to zvládnu všechno naučit. Byla jsem nervózní a bylo to k ničemu. Prostě neumím relaxovat. Vůbec. A je to strašný... Nicméně, nevím, jak to teď budu stíhat s netem, asi moc ne. Myslím, že ani není zrovna moc o čem mluvit... O víkendu jedu zase na dějepisnou výpravu, jak už dva roky předtím, tak snad se pak ozvu, jaký to bylo. I když mám příští týden zase na pytel naflákanej a o víkendu mám spát u kamarádky, s dalšíma holkama ze základky, jak už jednou předtím... Nevím, jestli je těším. Mám je ráda a všechno, ale prostě bych chtěla střelenější víkendy. Něco, co by mi připomnělo, že žiju, že jsme stále mladý a můžeme si dělat srandu. Jenže vždycky to skončí tak, že zapneme filmy a celej den sledujeme filmy, pak jdeme spát a pak domů... Není to zrovna něco, co by mě moc lákalo... Na filmy se můžu dívat i sama... Nechci být nějak zlá nebo znít namyšleně, já jsem vážně ráda, že je uvidím, ale prostě... Bojím se. Nemyslím jako že bych se vyloženě o něco bála, ale mám strach, že už to mezi námi nikdy nebude takový, jako na základce... Ach jo. No, doufám, že si kdyžtak aspoň trochu odpočinu o prázdninách, který máme ale bohužel jen tři dny, protože jen kokos ze školství nám neschválil ředitelský volno na další dva dny, abychom měli celý týden. Prý to nemá sloužit jako prodlužování prázdnin, ale jako volno na různý údržby a tak. Přitom by nám nemusení topit ušetřilo 15 tisíc. Někdy nechápu, co ti lidi v té hlavě mají. Asi fakt prázdno. No, ale mám takovej blbej pocit, že budeme furt něco muset dělat. A to není moc příjemný. Nemám chvilku volna. Nezastavím se. A nejvíc nesnáším, jak lidi, kteří vůbec neví, jaký to je, si myslí, jak je to hrozně snadný, a jak dvě hodinky denně stačí na to, aby člověk vypnul z toho teroru. Mně to nestačí. Hlavně pro to, že ty dvě hodiny jdou z mýho spánku. Jinak to prostě nejde. Takže tak... Už mi občas fakt kvůli těm lidem přijde, že si ty věci jen vymýšlím... Jsou jak vymývači mozků... Super. No nic, tady končím. Dneska bych měla jít spát dřív. Držte mi pěsti při testech a zkoušení, jsem dost nervózní... pa