Moje básně a sonety(popřípadě fotky), kopíruj jen s odkazem!!! Děkuju!...
Vím, že to tady moc nestíhám upravovat, tak se za to omlouvám. Zkusím to postupem času zpravit. Díky za pochopení.
your Jasmine

Listopad 2013

Nic (ka)

10. listopadu 2013 v 18:30 | Jasmine |  My diary

Vím, že jsem zase dlouho nepsala. A mrzí mě to. Jenže škola mi dává zabrat víc, než jsem čekala, a tak nějak mám pocit, že z tohohle se nakonec stane jednoměsíčník. Protože nic nestíhám.
Dost ve mně začíná převládat pocit toho, že jsem nicka. Už zase. A zase se cítím ještě hůř za to, že si to připouštím, protože mě ostatní odsuzují a já si to beru k srdci. Jsem pořád v tom kolotoči, jako bych se odtam neuměla dostat. Mám pocit, že to nejde, ale ostatní mě nutí přemýšlet nad tím, jako by to byla moje volba. Jako bych si to zapříčila sama. A já se tak najednou cítím. Že si za všechno můžu sama. A vlastně asi ano. Já už nevím. Přebírám cizí nápady a postoje jako své, už ani nevím, co je má vlastní mysl. Jsem něco, někdo... Vlastně spíš nikdo. Nebo všichni? Já nevím, odpovězte mi na to někdo, a já si váš názor přivlastním. A nakonec si mě převychováte v odporné stvoření, co bude jako vaším zrcadlem. Pokud už není. Cítím se plná a zároveň prázdná. Tak hrozně prázdná. Nevím, co mám cítit. Co mám dovoleno cítit. Minulej týden jsme měli odevzdávat dizertaci. Prostě děsivej slohovej útvar ve fránině. Psala jsem to po kusích každej den. Asi dva týdny. A skoro každej den jsem brečela. Doslova mě to vyčerpávalo. Nevěděla jsem co psát, co dělat, a nakonec jsem skončila shrbená u počítače nebo v posteli a brečela jsem. Mám pocit, že tak moc jsem snad v životě neprobrečela. Bylo to hrozný... A v pátek jsem to odevzdala. A najednou na mě spadlo všechno. Začala jsem přemýšlet nad tím, jak dlouho mi zabralo to napsat. A že to budu muset napsat za 4 hodiny ve škole. A pak mi došlo, že bez netu, kterej mi poskytl pomoc pro příklady, bych to nikdy nezvládla. Nemám v hlavě tolik příkladů pro potvrzení argumentů o smíchu. A najednou jsem začala uvažovat nad tím, že s takovou nezvládnu napsat nic, nezvládnu maturitu, další maturitu, přijímačky, vysokou... A vlastně celej svůj život. A prostě... Cítím se jako nicka... A zase mi to budou všichni vyčítat... Je tu plno lidí, kteří mi stále říkají, ať s tím, jak se cítím, nezůstávám zachumlaná ve sobě, ať to někomu řeknu... Jenže já to někomu řeknu a hned se mi dostane věcí jako že jsem pitomá, hloupá. A já vím, jsem asi. Nebo já nevím. Prostě dejme tomu. Jenže když mě pořád každej začne shazovat a říkat mi bože, dělej se sebou něco, místo toho, aby se mě snažil alespoň trochu pochopit... Nebo mě chápou a jen mi říkají, že jsem pitomá, že to nevidím. Já nevím, nevím, nevím! Ztrácím se ve vlastních myšlenkách, ve vlastních přesvědčeních. Nevím, čemu mám věřit. Kdo vlastně jsem... Nesnáším to, čím jsem, kým jsem se stala. Ale přijde mi, že jsem prostě nucena mít se ráda za účelem toho, aby mě ostatní brali normálně. Ať už řeknu cokoliv, vždycky mě za to někdo odsoudí. A já si toho jednoho pitomce vezmu k srdci, ať už mi veškerý zbytek tvrdí, že on lže. Vždycky jsem se zajímala o to, co si o mně ostatní myslí. A jak jsem dopadla. Přijde mi, že už nemám, proč tu být. Přijde mi, že sem nepatřím, a stále víc to na sobě pociťuju. A nemůžu se s tím nikomu svěřit, protože vím, že by mě odsoudili, řekli, že si to vymýšlím, a já bych jim zase věřila. A zase bych se cítila o něco hůř. Mám chuť teď zůstat doma a brečet. A teď je mi jedno, že mi ostatní budou říkat, že jsem slabá, nic nevydržím. Ať si do mě ještě kopnou. Třeba mi zlomí zase o žebro navíc. Třeba mě shodí do jámy ještě hlouběji. Před chvílí jsem si psala s jednou kamarádkou ze třídy. Jestli jí tak můžu říkat. A ona mi napsala, že, abych ji citovala: "přece jenom tvý kamarádi, nebudou mít čas až ty budeš, protože budou dělat přesně opačnou věc. Chodit ven když se učíš, a učit se, když už se nemusíš učit..." Takže ona mi v podstatě řekla, abych se změnila, že ona a ostatní se pro mě měnit nebude. Protože já mám být ta, která se změní, protože je to můj problém. Přesně to se mi snažila říct. Že já mám přestat s učením, protože ona pak od učení pro mě odcházet nebude. Ani si nedovedete představit, jak mě to ranilo. Myslela jsem si, že se změnila, ale ne. Jak vždy tvrdím, lidi se nemění. A ona je mi zase důkazem... A pak mi řekla, ať si jí nestěžuju. A to je přesně to, o čem mluvím. Evidentně už ani nemůžu nic říct, aniž bych si stěžovala na něco. Evidentně už ani na to nemám právo. A najednou se cítím ještě hůř. Nechci zítra do školy. Nechci ji vidět. Protože... Ať už říká kdo chce, co chce, mně to ublížilo. Ublížilo mi, že o mně takhle smýšlí. Že mi tohle řekla. Právě teď bych nejraději zavřela oči a už je nikdy neotevřela. Nikdy v životě. Propadám se. Propadám se dolů, do jámy lvové, a oni na mě čekají, až mě roztrhají na kusy. Chci pryč. Chci být někdo jiný. Chci mít jiný život. Poznat jiné lidi. Protože tohle už nezvládám. Nedokážu se vyznat sama v sobě. Nevím, co si sama myslím, nevím, jak se vůči věcem a lidem mám chovat. Nevím, co od ostatních očekávat a co ostatním dávat. Nevím, co dělat. A nechci se tak cítit celej svůj život. Nechci si věci brát tak k srdci. Ani nevím, jak tohle vůbec zakončit... Vím, že jsem nepodala zrovna moc infa, co se mi děje v opravdovým fyzickým životě, ale tohle je pro mě tak nějak důležitější... Protože já přece pořád sedím doma a jen se učím a sedím u počítače. Protože já jsem naprostá katastrofa. Troska. Nicka. Skvěle. Tak si rejpněte, kopněte si do mě, a pokračujte dále. Mně už je to jedno...